Doba temna

„Dvacet let manželství je pro prostatu jako dva balíčky cigaret denně pro plíce.“ Kdo by se nechtěl ve snech pravidelně setkávat s Dianou Kruger (a nejen s ní), zvlášť, když je to snění jistého velmi příjemného charakteru. Tím spíš, když žije se zcela ignorující manželkou, dcerami a navštěvuje matku, která ho už ani nepoznává. Horší ovšem je, když takhle sníte i za bílého dne. Na druhou stranu, jen pomocí tohohle snění a představování si stimulujících věcí se dá v tomhle nehostinném, sterilním, odosobněném, uspěchaném a neuspokojivém světě fungovat…Film z roku 2007 s rouškami vyznívá až trochu děsivě. Celkově je ale tahle satira v mnohých věcech až zoufale aktuální; film sice dané situace záměrně přehání a vyhrocuje, ovšem z dnešního pohledu už ne až tak moc. Doba temna je tak místy hořce zábavná stejně jako dost smutná. Konec mi přišel drobet utopický (myslím tím ohledně financí), ale jinak vlastně proč ne. Ve výsledku příjemné překvapení, mé první filmové setkání s režisérem Denysem Arcandem hodnotím solidními 4*. (12.06.2022)

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)

Jean Marc Leblanc to rozhodně neměl jednoduché, ale řekněte mi kdo má. Nikoho takového já osobně neznám. Zpočátku filmu nás uvedl Denis Arcand do života muže, kterého každodenní jednotvárnost a jeho studená polovička neustále propojená s mobilem natolik psychicky drtily, že není žádný div jeho útěk ke snům s krásnými ženami a k jiným podobným fantaziím. Postupně se ale přesuneme s Jeanem do jiné roviny jeho myšlení a ten už tak zábavný není. Ono totiž není vůbec jednoduhé oddělit své sny od skutečné reality a buď ji nějakým způsobem změnit, to vyžaduje velkou dávku nejen vnitřní síly a nebo se s ní smířit. Jak to nakonec dopadlo, to se už musíte podívat sami. Můj obdiv má Marc Labreche, který tu roli zahrál úžasně uvěřitelně. A zcela nepopiratelně je to film hodný k hlubšímu zamyšlení, protože co si budeme namlouvat, většina z nás má také své sny a touhy, ktreré většinou nejsou slučitelné s reálným životem. (13.10.2012)

Film, ktorý odzrkadľuje veľkú časť populácie. Väčšina ľudí je totiž len zaškatuľkovaná v strereotype, v jednej rodine, jednej práci, robi tie isté aktivity a ešte aj v ten istý čas. Stereotyp może niekomu vyhovovať, ale po čase človek sa človek sám seba spýta, je to toto, čo som chcel? Stačí mi to na šťastný život? Keďže to ale nedokáže zmeniť, človek sníva. O tom, kým mohol byť, kým by chcel byť, s kým by chcel byť. Predstava úspešného spisovateľa s radom obdivovateliek na čele s Diane Kruger, to je presne taká mužská predstava, muža, ktorý zapadol do šedivého spoločenského priemeru. Film je ľudský, inteligentny a má svoju hĺbku. U Diane Kruger by som ešte vyzdvihol plynulú znalosť angličtiny i francúzštiny, to sa u rodených Nemcov tak často nevidí. (10.06.2016)

Takové Vratné lahve na kanadský způsob, s občas dryáčnickou hudbou (a to i ve scénách, kde by znělo lépe ticho nebo šum moře) a s nijak převratným humorem. Bilancování za půlkou života, co se povedlo, co ne, jak na mne lidé pečou včetně vlastní rodiny, jak na mne peče vláda a celý svět. Podáno poněkud nudným způsobem. S postavami, u kterých byste rádi věděli, oč usilují, protože to nevědí ani ony samy, aby to bylo umění. (04.07.2014)