Reklama

Reklama

Blízká budoucnost přináší nové zdroje zábavy. Lidé z celé zeměkoule se na síti věnují simulačním hrám, v nichž se v naprosté anonymitě projevují jejich nejskrytější touhy a fantazie. Revoluční hra SPOLEČNOST účastníkům dovoluje kontrolovat a manipulovat se skutečnými lidskými tvory skrz nanobuněčnou technologii. Oslnivá, pulzující a návyková hra se světem šíří jako epidemie a stává se drogou číslo jedna pro milióny lidí. To vše díky samotářskému géniovi Kenu Castlovi (Michael C. Hall), vizionářskému zakladateli K-SOFT, nejvlivnějšího technologického konglomerátu na světě. Pokud nás SPOLEČNOST nechá žít život skrz jiné, VRAZI nás nechají skrz jiné zemřít. Souboj na smrt, v němž bohatí hráči ovládají mozky odsouzených, začíná a miliardy lidí na celém světě si naladí tento krvelačný souboj, v němž se tvoří, prodávají a likvidují superhvězdy. Kable (Gerard Butler), hráč číslo jedna, má před sebou poslední zápas, který rozhodne o jeho svobodě, rodině a budoucnosti... Scénář a režii má na svědomí dvojice Mark Neveldine a Brian Taylor, jenž na sebe upozornila před třemi lety hyperakčním snímkem Zastav a nepřežiješ. Divokou kinetiku přenášejí také do svého nejnovějšího projektu Gamer. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (852)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Tak předně, Gamer mě zaujal svým trailerem ještě předtím, než šel do kin, ale zdejší nízké hodnocení mě natolik odradilo, že jsem se na něj odvážil podívat až teď (podle toho také vypadalo moje nízké očekávání). Chyba lávky! Netvrdím, že je Gamer dokonalý snímek, chyb má spoustu, a kdyby se mně v něm chtělo babrat, najdu jich pravděpodobně ještě víc (nejvíc mě asi, v negativním slova smyslu, dostala scéna s napouštěním nádrže). Ale v tomto případě se mi podařilo u akčního filmu čistě jenom BAVIT a nemuset přemýšlet nad tím, jak je tupý. Na rozdíl od zdejších převážně znechucených komentářů jsem neměl nejmenší problém s kamerou a střihem, poštěstilo se mi stíhat všechno (tak to ale mám obecně, asi jsou ostatní pomalejší…). Samotná akce se mi líbila. Jinak co se týče hlavního hrdiny, bezmezně jsem mu fandil, ale samozřejmě mi neušlo těch několik „nenápadných“ podobností s Gladiátorem (někdo to možná označí za čistou vykrádačku, mně to až tak nevadilo). Co se týče záporáka, pokaždé když byl na scéně, zalila mě spokojenost. Přestože ho tu někteří kritizují, Michael C. Hall si se svým krásně slizkým zlosynem opravdu vyhrál a byl kladnému hrdinovi více než důstojným soupeřem (a taky měl smysl pro styl, např. „hudební a taneční“ scéna byla fakt super). Co se týče myšlenky filmu (ano, nepřepsal jsem se, dokonce i něco takového Gamer obsahuje), nepřišla mi špatná, ostatně lidstvo stále hledá více a více podnětnější způsoby zábavy; sex a násilí, v tomto případě prezentované 2 „virtuálními“ světy, mi nepřišly až tak moc uhozené. A potěší i hudba, ať už Manson, Bloodhound Gang či notně (ale vtipně) upravený Sinatra. Možná dost nadhodnocuju, ale s čistým svědomím (a silně subjektivně) hodnotím 4* a asi se na něco od této režisérské dvojice v budoucnu ještě podívám. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Zajímá-li někoho, jaká je souvislost mezi Gamerem, CinemaScopem, tridentským koncilem a Rotundou sv. Martina na Vyšehradě a co dalšího filmoví historici přehlédli nebo zatajili, nechť pokračuje ve čtení. ____ Oficiálně byl film vynalezen v průběhu 90. let 19. století. Vznikl jako následek průmyslové revoluce, stejně jako telefon, nebo automobil. Ve skutečnosti je film poměrně složité médium, a než mohl být vynalezen, muselo se sejít několik technologických náležitostí. Nepřekvapuje proto, že jeho kořeny sahají až do románského umění, čemuž nasvědčuje úzká spojitost mezi rotundou a zootropem. Zootrop je de facto desetkráte zmenšená rotunda. Oboje disponuje kruhovým půdorysem, oboje má tvar rotačního válce, oboje nějakým způsobem působí na návštěvníka. Rozdíl je v tom, že rotundu obdivuje divák zevnitř, kdežto zootrop zvenku. Prostor kina, ovládající a paralyzující užaslé publikum v sálu odděleném jednoznačně od okolního světa, má blíže k rotundě než k zootropu. Vedle zootropů, kinetoskopů a jiných optických hraček narušovalo ideu uzavřených kinosálů dvojí: fenomén kinematografických přestavení pod širým nebem (film nacházel své místo už na začátku svojí existence také v prostorách často improvizovaných a náhodných, na náměstích, trzích, v zahradách, na dvorech, v sadech) a trpké pravdy, jež otřásly sebevědomím a jistotami moderního člověka. Einstein a Freud představovali pro počátek 20. století stejné poselství – svět není takový, jaký se zdá. Najednou se nedá zcela věřit smyslům. Následkem tohoto jsme vnímali svět chvíli jako karneval libovůle, kde neplatí žádná pravidla, a chvíli jako vězeňský dvorek, na kterém chodíme v pruhovaných šatech stále dokola. Proto bylo třeba navrátit lidstvo tam, odkud se zásluhou rozpadu starého světa vymklo – z vně dovnitř, ze zootrpu zpět do rotundy. Snaha obestřít diváka a nenechat ho vystoupit ven ke svobodě dosáhla svého extrému v baroku. Odpovědí na tehdejší protestanské reformy se stal tzv. tridentský koncil, který dal jasně a nesmlouvavě najevo, že katolická církev se v žádném případě nehodlá smířit s odklonem některých zemí od duchovní závislosti a poslušnosti papeži. Podobně se nechtěli smířit hollywoodští producenti s úpadkem studiového systému a hledali způsob, jak vylákat diváky z jejich obývacích pokojů do kin. Velkou část zájmu na sebe strhlo televizní vysílání, které výrazně proměnilo – často k horšímu – chování diváků. Rozložilo vlastně celý systém. Na jedné straně posílilo a banalizovalo ireálno a fikci, jež jsou podstatou každého filmu, a přesunulo značnou dávku cynismu na informace jako takové; na druhé straně vyvolalo nové zvyky, jako je například „zapping“ (přepínání kanálů), nebo doprovodné komentáře, které desakralizují celý pořad. Stačí porovnat, jak milovník filmu sleduje svůj oblíbený snímek na videokazetě a nechce při tom být ničím rušen, a podobnou situaci v početné rodině, kde se nikdo pořádně nesoustředí. Výsledek bývá často konsternující. Ať už máme na mysli technicolor, Cineramu, CinemaScope nebo stereoskopické 3D-filmy, principiálně šlo o to nahnat diváky zpět tam, odkud utekli – do kin. Katolická církev jednala stejně promyšleně a cílevědomě jako producenti v 50. letech – v první řadě byla obnovena inkvizice (MPPEAA - pomáhala exportu filmům, propagujícím americké věrozvěstství, na mezinárodních trzích), byl založen jezuitský řád (film studies - jejichž začátek spadá do 50. let), opětovně se obnovovaly kulty světců (hollywoodský star systém) a s tím souviselo také zakládání četních poutních míst (artkina a autokina). V neposlední řadě šlo baroku i kinematografii o to ohromovat, fascinovat a působit na smyslovou stránku vnímání. Člověk je v takovém chápání záležitostí pomíjivou, nicotnou a pasivní - film obohacený o širokoúhlý formát poskytuje divákovi více informací, čímž jej nutí zvyšovat koncentraci na úkor představivosti a situuje jej do role pasivního pozorovatele. K nadpozemským a nadpřirozeným silám a hodnotám se podobně obracejí mystická díla z doby barokní. Stejně jako v Kostele svatého Mikuláše na Malostranském náměstí se i prožitek ve slavném Haydenově planetáriu odehrává uvnitř kupole, kde je iluzionisticky konstruována „virtuální“ realita. Divák, který je po dobu představení doslova pohřben v izolované rotundě planetária, jež je v mnoha ohledech zrakovým klamem par excellence, je na tom podobně jako v kině; ačkoliv na rozdíl od filmu, kdy se díváme přímo před sebe, vyžaduje planetárium pohled vzhůru, do „báně nebeské.“ Pohroužení se do vesmírného divadla planetária i pohyblivých obrázků ve filmovém paláci je srovnatelné. Již architektonický rámec budov má sklon k potvrzování důstojnosti, která byla vlastní vyšším uměleckým institutům. Má v oblibě vznešené a sakrální, jako by výtvorům dávalo věčné trvání; ještě krok dál a rozsvítí se svěcené svíčky. Na sklonku 20. století dochází pak k tomu, čemu říkám „zánik kognitivistických teorií a zúžení dispozitivu do singulárního bodu zapříčiněné ukončenou dialektikou recipienta s ekranem“ – zbaveno akademického slovního smogu to znamená neustálé zkracování vzdálenosti mezi divákem a plátnem, k němuž dochází buďto přibližováním se diváka k obrazovce, nebo obrazovky k divákovi. Stručně řečeno se buďto přibližuje divák k obrazu, jak to známe ze sledování filmů na osobním počítači, které stojí v opozici vůči sledování v rušivém prostředí televize, anebo vystupuje stereoskopický obraz ven k divákovi. Teprve syntéza obojího a definitivní zkrácení vzdálenosti na nulu povede k nástupu virtuální reality a setření skutečnosti kolem. Virtuální realita vzniká tehdy, zanikne-li rám kolem obrazu. CinemaScope provedl obdobný ideologický manévr, neboť usiloval zahltit divákovi celý úhel vidění a tím se ho zmocnit. Šlo mi tu nicméně hlavně o to podat revizi dějin kinematografie prizmatem zkušenosti se staršími i novějšími elektronickými médii jako televize, video, počítače a internet a ukázat kinematografii jako pouze dílčí epizodu či mezihru v delších dějinách kultury. Pobývání diváka „uvnitř“ v době románské a barokní, následné osvobození se na pozadí exploze moderního umění na počátku 20. století a opětovný návrat do filmových paláců, panorámat a planetárií v 50. letech 20. století a nejznatelněji v soudobém kvasu simulaker a videoherních flicků jako Crank 2 nebo Gamer prostě a jednoduše ukazuje, že kinematografie je součástí jak mnohem širšího kontextu politických a kulturních praktik, tak vzájemného vztahu s jinými uměleckými a kulturními formami, médii, institucemi, diskursy a oblastmi životní praxe. První veřejné projekce filmů bratří Lumierů v Paříži odstartovaly něco, co bylo ve skutečnosti dávno odstartované – prehistorii táhnoucí se stovky let před rok 1895. () (méně) (více)

Reklama

Slasher 

všechny recenze uživatele

Že by se tvůrcům CRANKů podařilo natočit něco normálnějšího? - Ani náhodou, GAMER je snad ještě větší šílenost a výplach. Epilepticky podaná vize budoucnosti, kdy prošel herní průmysl zásadní změnou. Herními charaktery jsou teď skuteční odsouzenci na smrt, feťáci a další lůza, díky technologii, která umožňuje dálkově ovládat buňky v mozku. To vše dílem maniaka. Výsledek je pro hráče a diváky dobrá zábava, pro ovládané (včetně diváka) pěknej hnus. Bylo to celkem psycho, a sledovat to v kině s většinou netušících lidí, o to lepší. Jsem rád, že jsem nedal na dost negativní ohlasy (který mimochodem chápu) a zašel na to co nejdřív. Takový zážitek se hnedtak nezopakuje. Oproti CRANKu tady chybí taková ta aura lehkosti a nevázaný zábavy, není to tak kompaktní (tempo bohužel nevydrží až do konce), ale míra šoku, možnýho znechucení, otrávení a označení za úplnou sračku je ještě vyšší. Abych nezapomněl, do filmu jsou parádně zasazený dva klasický songy - Mansonova verze "Sweet Dreams" a "The Bad Touch" od Bloodhound Gangu. No... víc se rozepisovat nebudu. Líbilo se mi to. Neveldine & Taylor - teď pro mě ještě umocněnější králové akčního extrému. I když tohle je možná zároveň i hřebík do jejich rakve. ()

Deimos 

všechny recenze uživatele

DVD/// Obsazení 7/10 Děj 8/10 Hudba 8/10 Efekty 8/10/// +Gerard Butler, akce, tempo, námět -těkavá kamera, občas hodně nepřehledné, i když popravdě jsem se obával, že to bude nekoukatelné, hodně nechutný svět ve kterém se děj odehrává/// Kromě toho že Gamer hodně často měnil název i termín uvedení do kin, jsem na něm neshledával nic špatného a hodně se (hlavně díky námětu) na něj těšil. Jenže pak se do světa začali pouštět první trailery a já se zděsil, že to bude skutečně nepřehledné. Neveldine a Taylor jsou už známí svojí divokou akcí a styl který si pro svoje filmy zvolili (nic proti, je to aspoň něco jiného), jenže co je moc toho je příliš, však to znáte. Výsledek tedy je ten, že jsem si na film počkal až s uvedením na DVD a docela jsem překvapen. Ono to je sice zběsilé, ale je to docela i přehledné. Navíc příběh (ač už tu v obdobných podobách byl) je výborný. Připomíná mi to Death Rally a další podobné filmy, ve kterých je nějaký hodně dobrý "voják" křivě obviněn aby byl následně poslán do tohoto pekla a měl za co bojovat: za rodinu, za pomstu a další za....S Gamerem jsem tedy hodně spokojený, nehledě na to, že rozvíjí teorii jak by mohli v budoucnu vypadat počítačové hry. Doufám, že se k tomuhle ale nikdy nedopracujem. Film je přeci jen film a hra je hra./// Celkem 78%/// ()

Cival 

všechny recenze uživatele

Sick shit. Z tak "cool & hot" jednotlivostí smontovat tak odzívaný celek, to už je pořádné zoufalství. Monotónní sypání solidních nápadů a sekundových vizuálních laskominek, z nichž snad ANI JEDNA není pořádně prodána, posílá Neveldinea s Taylorem definitivně do pekel. Tady nepomůžou ani nadintepretace týkající se otisku videoherní kultury na plátno, žádné úvahy o anarchii nebo punku, protože výsledek je pouze ubíjející smrští nesmyslů v bujaře nasekaném videoklipovém podání, které absolutně nechápe pojmy jako gradace nebo rytmus. Navíc podezřívám oba pány, že jejich nová smršť "koziček, prdelek a vylizovaček" (kolik jich už sakra bylo v těch třech filmech? tisíc?) už smrdí nějakýmj pubertálním sexuálním traumatem, než aby nahrávala bezuzdné sociální reflexi a tematizaci rozkladu, hnusu a odosobnění člověka v éře, kdy hry, síť a všudypřítomné sexuální obsahy bortí intimní sféru. Marnost. A to radši neřeším, v jaké WTF se Gamer zvrhne v posledních deseti minutách nebo jak se ve filmu bootuje do mozků a přiřazují se k nim IP adresy, čistí se spywarem a chrání se firewally... Propadák. ()

Galerie (35)

Zajímavosti (8)

  • Uvažovalo sa aj nad názvom filmu Citizen Game. (Greenpeacak)

Související novinky

Neveldine/Taylor – přesun do televize

Neveldine/Taylor – přesun do televize

03.11.2009

Aneb „from Heroes to Zeroes“. To, koneckonců, vystihuje i jejich krátkou kariéru. Scenáristicko-režijní duo zaujalo prvním Zastav a nepřežiješ. Dvojka už diváky tak nenadchla a Gamera mnozí považují… (více)

Reklama

Reklama