Wrestler

(1001) V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů. Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista. A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál. Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa. (06.02.2017)

Po perfektním Requiemu za sen a mnou příliš nepochopené Fontáně, u mě Aronofsky opět boduje. Wrestler se mi k mému milému překvapení dost líbil. Od hlavního hrdiny, kterému sem okamžitě začal fandit, přes dobrý příběh (mně přišel originální; i právě díky tomu wrestlingu a jak zde někteří sami píší, dařilo se mu velmi obstojně obcházet klišé), ekfektně ukázané bitky v ringu (ne že bych wrestlingu holdoval, to vůbec, ale ikdyž to bylo někdy celkem nechutný, působilo to dost autenticky a jako laik sem si udělal lepší obrázek o tomto "sportu"), po super hudbu, slušně udělaný konec. Mickey Rourke hrál fakt skvěle, asi bych se na něco (nejspíš drama) s ním rád v budoucnu koukl (a ta nominace na zlatou sošku byla dle mého skromného názoru zasloužená). Ale nejen on, Marisa Tomei a Evan Rachel Wood zahrály taky dost dobře. Vidím to na slabší, ale plný počet. (05.06.2010)

Nemyslím si, že je dobře chtít si po WRESTLEROVI pustit špinavé, autenticky působící filmy s individualistickými hrdiny ze 70. let, když nejnovější Aronofského počin ukazuje, nakolik jsou tyto časy pryč. A nevidím důvod, proč Aronofského vnímat jako auteura a WRESTLERA kritizovat jako "zakázku, do které tvůrce neotiskuje svou duši a cit", když se jedná o kolektivní dílo (spolupráce Aronofsky-Mansell je nerozlučitelná) upomínající na dobu Nového, popř. Nového nového Hollywoodu._____ Herecký výkon Mickey Rourkea je o to působivější, že nesledujeme jenom comeback postavy k tomu jedinému, co skutečně uměla, ale zároveň i comeback herce. Obdobně to fungovalo u nostalgického ROCKYHO BALBOA, ale WRESTLER je jeho přímým protikladem: nevyhání se chmury starého barda, ale dokazuje se, že ten na to ještě má, i když zápas může být jeho poslední._____ Letošní oscarové klání tak bude nesmírně vyrovnané, protože všechny biopicy (WRESTLER, MILK, FROST/NIXON, CHANGELLING) formálně vybočují z onoho schématického modelu "pomalé vstoupání na vrchol a strmý pád dolů s rozpadem vztahů, jistot a hodnot" nastoleného hudebními biografickými dramaty. 10/10 (30.12.2008)

Nejsou tak daleko doby, kdy jsem za největší frajery považoval dobře stavěný chlapy na který se stačí blbě kouknout a už to lítá. Jistě pořád se rád dívám na všechny ty Ramby a další ostrý nezranitelný chlapíky jak kvůli cti dokážou vymlátit třeba celý elitní komando, ale už pro mě nejsou vzorem toho správnýho chlapáctví. Ten už mám jinde. Například ve Wrestlerovi. Chlap, který se staví čelem ke svým chybám, který se rve životem, který když na to přijde se nestydí před svou dcerou uronit slzy a to, co současně svý dcerce říká, zní tak strašně upřimně, že si neumím představit nikoho s kým by tahle scéna nehla. Nádhera. Nádhera když člověk vidí jak jde Mickey do ringu a oči mu úplně jiskří životem a tím svým pocitem absolutního štěstí dokázal naplnit každou mou kost v těle. Nebo když se Mickeymu konečně podaří dostat Casasidy/ Pam, kterou hrála naprosto fantasticky Marisa Tomei, do baru na jedno pivčo jsem jasně viděl, že i lidi, kterým už tak trošku ujel vlak, se dokážou ještě smát a pobavit . Je to fakt atomovka upřimných emocí a neumím si představit na tuto roli nikoho jinýho než Mickeyho, protože v některých scéná to nebyla postava kterou on ztvárňoval, ale byl to on. Tak Mickey, ty velkolepej frajere, vítej zpátky z toho pekla kterým sis v životě prošel. Vítej zpět mezi herci, mezi chlapy, mezi věčnýma a upřimnýma frajerama co maj srdce na správným místě, protože to všechno jsi a jsem fakt moc rád za tu sílu, kterou si v sobě měl , aby si všechny ty hnusy porazil a po boxerovi se smutkem na duši, po andělovi, který je na cestě do pekla a po bezstarostným frajírkovi na Harley Davídkovi si mohl přidat další nezapometelnou roli, Wrestlera a já díky tobě můžu přidat další film při kterým se usmívám ač se mě chce plakat. (23.07.2009)

Překvapení i zklamání v jednom. Nešlo očekávat, že Darren Aronofsky naváže na geniální Requiem za sen a snovou Fontánu tak, jak bych si přál. Přesto jsme potěšen. Téma wrestlingu, který občas sleduji a využití životního příběhu Mickeyho Rourkea, působí v Darrenových rukou sebevědomě a smysluplně. Nejde o žádnou vizuální nádheru ani o rytmicky stříhaný film s geniálním hlavním motivem, ale o film o muži a jeho cestě a smyslu životu. Mickey Rourke si zde opět prožívá svoji filmovou kariéru, ale tentokrát jako wrestler, který se dostal z vrcholu na samé dno a chce opět být tam nahoře na provazech a skákat na nemohoucího soupeře v ringu....a slyšet ten dav.... Tahle cesta je velmi osobní, velmi civilní a získá si vás. Rourke totiž předvádí zase po pár letech výkon, který si někteří pamětníci pamatují z jeho začátku ve filmové branži. Velmi se mi líbilo, jaké kamerové úhly a pohledy nechal režisér zabírat. Když vidíme prvních pár minut hlavní postavu z pohledu nad jeho hlavou a sledujeme jeho cestu, dává nám to pocit, že vidíme to co on. Tyto vizuální drobnosti dávají divákovi velmi příjemný pocit osobního a přitom komorního dramatu, který se svým způsobem netýká jen hlavní postavy, ale každého člověka, který někdy byl v jakékoliv záři reflektorů. A snad jako malá třešnička na závěr nelze opomenout Marisu Tomei, která mi poprvé dokázala, že je pěkná ženská a tělo nemá jen "jako věšák na oblečení drahých značek". Velmi kvalitní a příjemný film, který sebou nese zamyšlení nad životem i životní kariérou. (26.01.2009)