Duna

Ne bez chyb, přesto euforie. Dunivá epika i překvapivě dojemný příběh o překonávání strachu ze sebe a z neznáma. Daleká budoucnost těžko mohla působit víc realisticky a zvláštně komorně. Povedly se figury, Villeneuve překonal dutý manýrismus Blade Runnera a servíruje obrazy s potem a krví. Duncan Idaho mi konečně v srdci nahradil Aragorna. V několika momentech mi to přesně evokovalo ty intenzivní pocity z knihy. Ale jako film to stojí na vlastních robustních nohách. Dvojku bych dal okamžitě.. (18.10.2021)

Měřítkem a bohatostí nevídané, bohužel ve všem dalším minimálně o krok pozadu. Chci nekonečně dlouho poznávat tenhle krutě krásný svět se všemi jeho zákonitostmi, je mi ale daleko bližší jako koncept, snad i jako metafora. Rozhodně víc než příběh, který se v něm odehrává, jakkoli si jeho postavy prožijí emocí a zvratů požehnaně. Chci jít pod kůži i jiným charakterům, než je Paul a ti nejzajímavější bohužel vyklízejí pole příliš rychle. 70% pro nejslabší Villeneuveho film, ale pokračování stále může být onou událostí, kterou jsem čekal už napoprvé. (12.11.2021)

ZÁŽITEK. Stává se to jednou za pár let, že usednete v kině do sedačky, díky předloze tak nějak tušíte, co vás čeká, ale po pár minutách se všechny představy začnou bortit, protože všechno, co se na plátně děje, vás bezpodmínečně na 155 minut uhrane. Ani jedno políčko filmu nepřišlo nazmar, syntéza obrazu a zvuku na maximu, gigantické vesmírné koráby ohromují stejnou měrou, jako vás intimní příběh mladého mesiáše rozechvívá. Lidé, kteří tomu u Warnerů věřili, a přiklepli ten šílený rozpočet, jsou mí osobní hrdinové kapitalistického hazardu filmového byznysu. Jakákoliv objektivní kritika jde mimo mě. Spolu s Interstellarem stavím Dunu na piedestal nejlepších sci-fi 21. století. (11.01.2022)

Je úplně jedno, zda je zrovna na plátně někdo z rodu Atreidů nebo kmene Fremenů, protože jsou nemastní, neslaní, ztrácel jsem se, kdo je kdo, a bylo mi jedno, zda je za pár okamžiků něco rozcupuje. Hraje se tu naprosto na vážno, mnohé prvky tvůrci opentlují pompou, abychom měli pocit, že jde o něco revolučního. Nejde. Prostě leccos šponujeme do kritické důležitosti, abychom neměli prostor polknout. Navíc Denis Villeneuve je pro mě druhý Christopher Nolan: ukrutně vážný tón, ale hrozně studený. A do sebe zahleděný – sedící si na svém egoistickém vedení. Samozřejmě tím nerozporuju, že oba mají pro sci-fi vizuály nedostižný cit. Jde mi ale o to okolo. Protože v průběhu děje prostě přijde určitý moment, kdy divák řekne „dost“, a začne být netečný v přemýšlení. Navíc nikdy není nejlepší vizitkou, když se v průběhu filmu dívá na hodinky. A tady to rozhodně nebylo jednou. První hodina působí roztahaně, ale ano, rozhodně má omračující audiovizuální stránku, kdy zejména zvuk je naprosto dokonalý. Jenže pak jsem čekal něco víc. A zážitek nepříjemně slábnul. Neměl co emočně zúročovat, dějově mě to nepohltilo a pár desítek minut po projekci jsem vlastně neměl nad čím přemýšlet. Chápu, že jsem v menšině, ale tak to prostě u mě je. (23.10.2021)

Pro mě je tohle prostě definice řemeslně kompetentní nudy. Nějak se neumím napojit na to, odkud přesně by u tohohle filmu měly přicházet silnější emocionální podněty. Jako ve které chvíli si někdo říká "tohle stojí za to vidět, tohle je fakt dobrý" a proč? Na audiovizuální rovině to je přesně takové, jaké jsem čekal, příběh (pokud se tomu sledu událostí dá říkat příběh) je v podstatě jen nekonečná expozice věcí, co mě nezajímají. Alegoricky to nemá větší hodnotu než libovolné jiné sc-fi s podobným námětem. Co s tím mám dělat? Timothée je nejspíš fajn kluk, viděl jsem s ním nějaké rozhovory, kde působil jako takový naivní sympaťák, ale režiséři ho tradičně vedou jako mokrej hadr smýkající se pomalu po okně špinavýho auta a jako protagonista je pro mě naprosto nezajímavý. Fakt vůbec nevím, co si z toho všeho mám vzít. A ta legrační sebedůležitost, která svojí absurditou skoro dotahuje Jokera, taky moc nepomáhá. Dávají k tomu v kině nějaký lepší popcorn s příchutí Koření? To jsem zmeškal. (27.10.2021)