Dárce

Nedá se popřít, že Dárce má slušné řemeslo, obejde se bez podpůrných krvelačných rekvizit, podmanivě pracuje s barvami, které hrdina v černobílém světě shora řízené vyrovnanosti postupně objevuje. A dvě herecké legendy tvoří příjemný protipól představitelům teenagerů, dodávajících snímku zase náladu prvotní čistoty. Jenže onen objevitelský půvab vzpoury dospívajících rebelů proti systému ocení naplno jen člověk, který se s žánrem sci-fi potká poprvé. Respektive se sci-fi v její romantizované úpravě pro náctileté, kterých jsou kina plná. Zápletka Dárce kříží přinejmenším dva snímky. Jednak Equilibrium, kde uměle udržovaný svět budoucnosti také trestal jakékoli projevy citu včetně umění a občany proti emocím očkoval, jednak Divergenci, kde také přidělovali mládeži budoucí profese a nevěděli si rady s nezařaditelnými - ostatně rituál téhle utopické „maturity“ je opsán skoro doslova. Pohledné jsou t technické hračky, zato ve chvíli, kdy Dárce v rámci výcviku následníka vpustí nováčka do své přísně střežené paměti dějin lidstva, následuje mohutné klišé, bezmála reklamní sestřih bývalé radosti v podobě zvířátek, vloček, tanců, polibků - a poté zase krutosti zabíjení, utrpení, válek. Na posledních dvacet minut se dostaví akce, jinak je Dárce dosti naučným, byť pozitivně výchovným soubojem tezí. Ovšem diváci ve věku milostné i žánrové nevinnosti si mohou k hodnocení bez obav deset procent přidat. (25.05.2020)

V postapokalyptickém Kvítečkově (později potracení viz Neználek, normalizační vize reálného komunismu Nikolaje Nosova) už zase něco smrdí. Smrdí to Divergentními Hladovými hrami. „A kurva,“ říkal jsem si po prvních deseti minutách. Co jsem si říkal při závěrečných titulcích, raději reprodukovat nebudu, protože bych si strašně zkazil pracně budovaný imič prudérního katolíka, o němž je všeobecně známo, že v životě neřekl sprosté slovo. Další plagiátorská grafomanská kráva tentokráte myslela ve svém literárním patogenu i na holky s koulema, a tak v tomto předmenstruačním postapu nehledá svou identitu a lásku až za hrob další předčasně dospělá, náležitě přechytřelá a uvědomělá čtrnáctiletá pizda, ale inovativně je hlavní hrdinkou fešácky nagelovaný hošík s odulými rtíky, vášnivě z plátna pomrkávající po generačně spřízněných pohlavních nevyhraněncích, co se měli problém najít v Hangrgejs. Tam však, na rozdíl od téhle nudné a logicky naprosto zpotvořené pičoviny, byl alespoň jakýs takýs náznak bezkrevné akce, když si Katnys sem tam hrábla do toulce. Zde se ten náš ťutín akorát tak učí sáňkovat a poznávat barvičky, na závěr si udělá príma procházku s nesmírně iritujícím uřvaným miminem, během níž defloruje nějakou aristotelovskou bariéru, pročež zhatí nekalé plány zlé předsedkyně Ústředního výboru komunistické strany Postkataklyzmatova, neboť po jeho výletě všichni náhle prozřou. Opravdu nechápu, proč do téhle žumpy skočil i můj milovaný Džef Mosty. Leda snad, aby by ho stará kolena nadrobil do té obstarožní pissatelky, gerontoprasák jeden. Takže, jediné, co se nedá tomuto audiovizuálnímu hlenu upřít, je jeho výstižný název. Po tomhle má člověk opravdu nutkání okamžitě darovat pár životně důležitých orgánů jen proto, aby už to nikdy nemusel vidět znovu! (02.10.2014)

Prvním z mnoha zajímavých a chvályhodných filmařských nápadů je použití černobílého filtru v první nekrátké části filmu - přesně ve chvíli, když začnete přemýšlet o zavolání obsluhy kina, se však objeví barevný náznak schválnosti. Dokud Jonas nezačne vnímat barvy, koukáme se na svět této společnosti jejíma očima. Poté ale film hned nepřepne do full color režimu, nýbrž postupným hrdinovým objevováním celého spektra barev pozorujete hravost scén se sytostí, kontrastem či selekcí barvy v černobílém záběru. Další příjemné překvapení v tomto méně ambiciózním futuristickém příběhu zastává celková výprava a kulisy. Například oproti Hostiteli, kde se tvůrci zmohli jen na celá stříbrná auta a helikoptéry, je tentokrát budoucí země obléknuta do moc hezkého kabátku. Soustava jakýchsi shodných satelitních městeček, na první pohled umístěných na vyvýšenině v oblacích, je od začátku jasným signálem vědomého odříznutí od okolního světa. I konkrétní architektura domovů, přijímací haly, venkovních prostor a interiérů nepostrádá důvtip, což taky velmi přidává na vtáhnutí do děje. Celé to pevnou rukou kočíruje schopný Phillip Noyce. Jedinou opravdovou výtku bych však měl pouze k poslední třetině/čtvrtině filmu, kdy se předchozí skvěle vybudované natěšení na závěr zvrtne v akční jízdu, která vůbec nekoresponduje se zbytkem. Těžko říct, jestli za to můžou samotní tvůrci, nebo nátlak studia, ale Dárce by si zasloužil adekvátnější konec. (13.09.2014)

Má to být neakční scifi plné otázek a alternativních řešení/nekonvenčních přístupů, ala Gatacca. Zároveň to má být vícevrstevnaté, epické a emocionální ala Atlas Mraků. Bohužel to ve finále je spíše atlas braků, přičemž zde nefunguje prakticky nic, ani huhňavá angličtina jinak převážně charizmatického Jeffa Bridgese. Tolik ponteciálu a zajímavého matroše šlo vniveč kvůli rutinérské režii, kde herci nemají co hrát a vizuál nemůže vyniknout. A jestli tohle mělo být jen o emocích, tak je to fatálně vedle. Nemá smysl ani řesit šílené lapsusy v logice a scénáristické díry velké jako ementál. Noyce dostal v Salt šanci, kterou v Giverovi zahodil. Ale věřím, že pro široké publikum které má nakoukáno na poli scifi kulové a Slunce Seno mají jako kulisu při žehlení - pro dotyčné to nepochybně bude neco neobvyklého. (17.02.2015)

,,Z NEPOŘÁDKU A ZMATKU, Z VELKÉHO UTRPENÍ, VELKÉ BOLESTI, ZE ZMATENÍ A ZÁVISTI A NENÁVISTI ... SE ZRODILO ŘEŠENÍ: SPOLEČENSTVÍ. KRÁSNÁ A KLIDNÁ MÍSTA, KDE NESOULAD PŘEŠEL V HARMONII."... /// Nádherně futuristickej vizuál světa, kde je všechno v rovnováze! Příběh, to je taková připomínka radostí i zla naší civilizace. A lásky. Takže myšlenku bych nezatracoval, jenže vono je to takový… aspoň myslím – málo akční, romantický, dobrodružný, ale hlavně kurva, málo emočně procítěný! Páč k čemu film, kterej nedokáže pořádně vyjádřit všechny pocity, na kterejch je postavenej příběh? To nemůže zachránit ani ,,Ironbatole“ roku 2014! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1993 napsala Lois Lowry, číst nebudu. 2.) Přemejšlím, co a jak vymýtit z našeho světa. 3.) Thx za titule ,,wacko“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ne (23.09.2014)