Duel Frost/Nixon

Ron Howard je mistr filmového vyprávění. Když se mu chce a dostane do ruky skvělý scénář. Patos, jehož jsme svědky při boji mezi dobrým Michaelem Sheenem a fantastickým Frankem Langellou vlévá do žil proud okysličené krve a neúprosný pocit, že člověk sleduje něco, co se fakt reálně děje, nenechá (hlavně v posledním aktu) člověka vydechnout až do samotného konce posledního interview. Ron Howard je natolik sebejistý a pečlivě přidává na pompéznosti, když je to třeba, že jen zůstává rozum stát, že takto nevypadá každý jeho projekt. To, co film představuje, bude mnoho zainteresovaných zřejmě nenávidět. Také se možná jedná o populistickou koninu, která tíhne jedním směrem a manipuluje s lidmi (ostatně jako každý, nejen Howardův, životopisný film), ale jako film dělá všecko proto, aby nenudil, gradoval a nakonec vygradoval v tom nejluxusnějším provedení. Bravo, Rone! ... 85% (31.10.2015)

V tomto filme funguje všetko ako vo švajčiarskych hodinkách. Obomi hlavnými protagonistami majstrovsky zahraný dialógový súboj s perfektnou drobnokresbou charakterov, nakrútený a zostrihaný divácky najpáčivejším možným spôsobom. V tomto smere je Frost/Nixon doslova unikát a svedčí o mimoriadnej schopnosti Rona Howarda vyhovieť náročnejšou látkou aj tomu najkomerčnejšiemu divákovi. Filmy z tohto prostredia, nech sú akokoľvek kvalitné, sú väčšinou zdĺhavé, komorné, ponuré a ponúkajú skôr masáž intelektu, než emócie alebo atraktívny vizuál. Vizuál Frosta/Nixona v spojení s hudbou Hansa Zimmera a rivalsky dravou chémiou medzi Martinom Sheenom a Frankom Langellom, plnou pokory a úcty, je doslova šťavnatou, sexy filmovou lahôdkou. (25.02.2009)

Víš, Georgi, tohle docudrama mi to připomínalo to tvé Good Night and Good Luck, v trochu víc user-friendly obalu. Nixona sice vidíme v barvách a tvůj reálný McCarthy nepotřeboval herce, ale udělat z politiky prominentní boxerský ring, kde se na nějaké háky zprava nehledí a podmínky jsou rovné pro oba spoluhráče, to se jen tak nevidí. Tím spíš u Howarda. Když jsem tak fascinovaně tu intelektuální válku a přípravy na ní sledovala /přičemž mi mimoděk došlo, že synchronizované strojení se k závěrečné bitvě v Tróje je proti finále F/N fraška/, uvědomila jsem si, že tohle je je jeden z perfektních politických filmů pro politické laiky. Tohle je přesně ten film, který bych ráda pustila rodičům nebo kamarádům, které nechci nudit hodinovou přednáškou o zákulisí americké politiky, film, který chápe rozdíl mezi státníkem a politikem, mezi pravdou a demagogií, mezi televizní realitou a skutečností, film, který nedělá podobné chyby jako nadějná, ale schematická a neživotná Královna. A pro mě, i když mám někdy pocit, že jsem koukala přes rameno vyšetřovacímu týmu Watergate. Ano, já vím, Frank Langella byl jako Nixonova reinkarnace, snad stokrát jsem v duchu vykřikla: ale to JE Nixon. I kameramanovi a scenáristovi by měl režisér líbat nohy. Georgi, existuje ještě jedno téma z americké politiky, které bych ráda viděla na plátně. Snad se nebudeš zlobit, že po Duelu Frost/Nixon mám chuť nabídnout tu látku Ronu Howardovi. 9/10 (16.02.2009)

Duel publicisty a exnejmocnějšího muže planety podle skutečných událostí se mi zdá jako docela zajímavý námět. Navíc vznikl i dost zajímavý film. Dokáže diváka přesvědčit, že právě sleduje nejdůležitější politickou událost historie, ale zároveň nechává hrdinům lidský rozměr, díky kterému se dá do příběhu lépe vžít. Líbilo se mi, že Nixon není zobrazen jako absolutní zlo (kdo zná Futuramu, jistě chápe, co tím myslím), a že ho jde do jisté míry chápat a ke konci i litovat. Celé to táhnou oba hlavní herci, z nichž válí hlavně Frank Langella. (12.12.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)