Hobit: Šmakova dračí poušť

Jestliže první díl byl jednou dlouhou expozicí, pokračování se na jednu stranu nemusí zdržovat představováním hlavních hrdinů a objasňováním jejich motivací, na stranu druhou je příběhově neohraničené. Živější a lépe zacílené (byť opět epizodické) vyprávění postrádá uspokojivé završení. Namísto toho, aby ve finále došlo k rozuzlení alespoň některé z dějových linií, končí Šmakova dračí poušť pouze další komplikací. ___ Šmak působí jako epizoda epického fantasy seriálu nebo jako RPG, kterou ovšem hraje někdo jiný, kdo rozhodně nehodlá přeskakovat žádné cutscenes. Stejně jako ve hrách na hrdiny před sebou máme partu dobrodruhů, kteří díky střetům se stále silnějšími nepřáteli získávají nové zkušenosti, aby ve finále mohli stanout tváří tvář závěrečnému bossovi (kterého samozřejmě nelze zabít v tradičním souboji). Zpětně vzniká dojem, že hlavním cílem vyprávění byla po celou dobu právě konfrontace s drakem, neboť k ničemu jinému ve filmu de facto nedojde. Akční sekvence jsou sice opět dlouhé a nikdy ne tak přehledné jako cokoliv od Spielberga (jehož Tintina jízda na divoké vodě chvílemi připomíná), ale ne samoúčelné. Slouží k rozvíjení charakterů již známých postav (z Bilba se stává větší hrdina i větší závislák na prstenu), k uvádění postav (staro)nových (Legolas, Tauriel), případně k demonstraci odvahy malých, vykořeněných a zdánlivě bezmocných národů postavit se velkému nepříteli, což pro Tolkiena myslím byl, vzhledem k době vzniku knih, důležitý motiv. ___ Výrazně videoherní je také výtvarné řešení Středozemě, tvořené tentokrát kromě autentické novozélandské krajiny ve větší míře CGI animacemi. Knižní ilustrace by to byly úchvatné a dokázal bych si je prohlížet desítky minut, ale v kombinaci s živými postavami působí prostředí uměle. Nemluvě o skřetech, zřejmě přímo okopírovaných z akčních rubaček typu God of War (samozřejmost, s jakou jsou skřetím bojovníkům utínány hlavy, by videohernímu původu odpovídala). ___ Postavy, které hrdinové na své pouti potkávají, z větší části slouží jen k tomu, aby dobrodruhům sdělily cennou informaci, případně poskytly azyl nebo výzbroj. Například Medděd se sice s vysokou pravděpodobností příště zapojí do Bitvy pěti armád, ale v samotné Šmakově poušti je s ním naloženo dost účelově. Kdežto starosta Jezerního města, docilující prosperity za cenu nesvobody svých občanů, vyznívá pouze jako pochybná snaha aktualizovat vyprávění narážkami na současnou zkorumpovanost politiky. Nutno uznat, že přítomnost jiných postav, kterým byla v Neočekávané cestě věnována zdánlivě nadbytečná pozornost, Jackson dokázal ve Šmakovi obhájit (Azog, Radagast). Podobně vysvitne, proč jsme se museli dozvědět, že Bilbo je dobrý v hádankách (objevení klíčové dírky). ___ Oslaben byl motiv ztraceného domova, jehož nositeli už jsou víceméně pouze trpaslíci, nikoli Bilbo, nově posedlý hlavně svým prstenem. Domníval jsem se, že právě kvůli možnosti využívat kontrastu mezi hobitovým dřívějším pohodlím a jeho nynější nepohodou, jsme prvních 40 minut Neočekávané cesty trávili v Hobitíně. Klíčovým motivem se stal egocentrismus celých národů (elfové) i jednotlivců (Thorin) a chamtivost, jejímž zosobněním je Šmak, zdaleka nejlépe napsaná figura celého filmu. ___ Šmakova dračí poušť nabírá obrátky s tím, jak se lineární vyprávění větví do dvou, posléze do tří dějových linií. Poslední akt je díky podobně dynamický jako rozmáchlé akční sekvence u Nolana (i když Jackson mezi jednotlivými akcemi stříhá s větší rozvahou) a zároveň emocionálně vtahující, neboť minimálně u Tauriel nevíme, jaký osud ji čeká (ač coby elfka nemůže zemřít). Zmnožení finálních konfrontací se zlem stvrzuje Jacksonovo pojetí Hobita nikoli jako dobrodružství jednoho hrdiny, ale jako tzv. „ensemble piece“. Akční týmovce, ve které jsou důležité zejména schopnosti jednotlivých postav a jejich přínos pro splnění mise/misí (viz ukázková spolupráce Bilba a trpaslíků ve finále), je pak těžké vyčítat emocionální chlad a lhostejnost vůči jednotlivým postavám. Každopádně mne to netěší už z toho důvod, že mnozí ze zúčastněných by si zasloužili samostatný film. ___ Z hlediska vyprávěcí uspokojivosti nemá oboustranně otevřený (tj. bez začátku i bez konce) Šmak daleko k tomu, aby byl filmem na draka. Díky logisticky bezchybnému dávkování nových postav a měnění prostředí sice nedopustí, aby naše pozornost polevila, ale jako autonomní příběh neobstojí. Stále jde pouze o příslib velkých události a kompaktnější podívané. Šmak lépe než bodrá Neočekávaná cesta navozuje dojem, že „cosi“ hrozivého už visí ve vzduchu. Zároveň ale nemá tolik materiálu k odvyprávění, a byť navenek působí jako živá akční jízda, ve skutečnosti, paradoxně, většinu času jen přešlapuje na místě. 75% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Marigold, Eddard, Arbiter, xxmartinxx, ScarPoul, Anderton, SamanthaM.M (15.12.2013) (méně) (více)

Tak co s tebou, druhá třetino nafouknutého půlčíka. Dojmy si z tebe odnáším dost podobné jako z dílu prvního, jen v tom mezistupni ještě mnohem víc vynikne, kolik zbytečného se do celého filmu nacpalo. A ne, nejde o to, že je celá "trilogie" pojata jako "mytologicky bohatší a hlubší". V tom to není. Problém je v tom, že toho tvůrci chtějí strašně moc ukázat, ale vůbec nevědí, jak z toho uplést příběh, který by měl nějaký počátek, smysluplný a logický průběh a cíl. Vyslovím zdánlivý ale jen velmi zdánlivý paradox. Ve filmu se nic nestane, i když se toho děje přehršel. To, že se někam uskakuje, někdo mlátí po hlavě, někdo přeřezává a přesekává a na Šmaka se leje roztavené zlato, to není děj. To je tříhodinová jízda na tobogánu, což může být pro spoustu lidí i zábava a smysluplně strávený čas, ale tím, že pak z tobogánu popíšu každou jednotlivou zatáčku a hup a sešup, tím nevytvořím zábavnou knihu, film, zkrátka příběh. V příběhu by měl být nějaký vývoj, jedna věc spět ke druhé, postavy by měly mít možnost a prostor pro to se nějak rozhodnout, vybrat z možností a nést za to zodpovědnost, vztahy mezi charaktery by třeba mohly podléhat proměnám, podle toho, jak postavy jednají a čemu čelí. Tady, když se už udá nějaký posun, je to proto, že je zrovna ve scénáři vykřičník a poznámka "tady Thorin zmagoří" nebo něco podobného, ale nemá to absolutně žádnou logiku. Třeba právě ta scéna, kdy pošle Bilba pro Arcišut svědčí o tom, jak málo je to promyšlené, aby to fungovalo dohromady se vším tím nabaleným obsahem navíc. Celou dobu je to o tom, jak jdou trpaslíci do hory "reclaim our homeland" a pak najednou vlastně chtějí jen šlohnout poklad. To vlastně odpovídá knize, ale zas to neodpovídá tomu, co se pokoušel film budovat předtím. Postav se vyskytne hafo, ale většina jen aby něco zahlásila a zmizela, nebo sice aby pobila spoustu skřetáků, ale ne aby měla smysl v ději jako takovém - viď Tauriel. Mnohdy to platí i pro samotné hlavní postavy, ba i pro tu nejhlavnější, která je mezi prstenovým začátkem a koncem s dráčkem skoro neviditelná, ani prsten k tomu nepotřebuje. Pak tu máme ty dlouhé dialogy, které stejně jako to ostatní málokdy vedou odněkud někam. Jo, s příchodem Šmaka to chvíli vypadá, že se blýská na lepší časy, ale za chvíli jeho hovor s Bilbem a následná naháněčka zabřednou do stejného problému jako to ostatní. Proč to trvá tak dlouho, aniž by se něco vyřešilo. To je pro filmaře takový problém umět to vybrat tak, aby tam zůstalo podstatné a zbytečné šlo pryč? A nepomůže, že Šmak vypadá majestátně a Cumberbatchův hlas je správně temný a hrozivý. Můžu též zmínit lokace. Zatímco v Pánovi prstenů to vypadalo všechno kouzelně a člověk by se rovnou rozběhl do Roklinky, aby si všechno osahal a prošel se skrze majestátní síně a díval se na hry světla a stínu vrhaného sloupovím, tady s ohledem na neustálé běhání sem a tam se to proměňuje tak rychle, že ani není čas se někde zastavit a aspoň trochu se pokochat. No, když to tak čtu, přemýšlím, co bych vlastně Hobitovi přičetl k dobru. Medděda, kterého ale potkáme jen na chviličku, podobu Šmaka, krátkou scénu se Sauronem a... Hm, já nevím, to je asi všechno. nedostatky v práci s postavami a příběhem se tentokrát přehlížet prostě nedají. P. S. Druhý díl potvrdil co první naznačil - elfové stárnou pozadu. (20.12.2013) (méně) (více)