Režie:
Alfréd RadokScénář:
Alfréd RadokKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Rudolf Hrušínský, Josef Bek, Vladimír Hrubý, Ota Sklenčka, Richard Honzovič, Lubomír Lipský st., Karel Pavlík, Stella Zázvorková, Josef Zíma, Rudolf Deyl ml., Radovan Lukavský, Nina Jiránková (více)Obsahy(1)
Režisér a scenárista Alfréd Radok příběh originálně vystavěl jako fiktivní přímé televizní vysílání a je ukázkou toho, jak pracoval s časem a prostorem. Snímek byl natočen polodokumentární formou jako televizní reportáž o postavách novely Stefana Zweiga (komentátorem je zde mladý Josef Zíma). Zjišťujeme příčinu zhroucení bývalého vězně dr. Beneta (Josef Bek), který na lodi Victoria porazí v šachu světového velmistra Mirko Čentoviče (Rudolf Hrušínský). Na lodi Victoria probíhá rekonstrukce událostí oné – pro Beneta tolik osudné – šachové partie. K rekonstrukci jsou přizváni někteří svědci události. Radok si mistrně hraje s realitou a fikcí, která se nám sbíhá v jedno... (Česká televize)
(více)Recenze (36)
Šach Mat je na první pohled jasným fiktivním dokumentem. Ale jak syžet běží, konstrukce se ukazuje daleko důmyslnější, projevujíc se spíše coby „hádanka zabalená do tajemství uvnitř enigmy “. V čem se tedy film liší od obvyklých fiktivních dokumentů kromě toho, že je vysílán jakoby v reálném čase televizní reportáže? A jde vůbec o fiktivní dokument? Zdá se, že snímky inspirované dílem Stefana Zweiga mají tendenci k vrstvení a komplikovanému syžetu, u Grandhotelu Budapešť šlo o ponory časové, do světa včerejška, zde jsou ony vrstvy inscenační a narativní. Film začíná uvedením reportáže o neporazitelném šachistovi Mirko Čentoviči. Zprvu připomíná jiné fiktivní dokumenty či mockumenty, jako je Zelig Woodyho Allena či Zapomenuté stříbro Petera Jacksona, a pracuje s formou tak, aby navodil pomocí typických prvků iluzi kategorického dokumentu: mluvící hlavy, archivní záběry (prostředek střihového dokumentu), reportáže z různých míst. Finále pak dává divákovi mat. Nejdříve se inscenuje šachová partie podle vzpomínek „účastníků“, v níž Mirko – zrovna na lodi Victory – poprvé prohrál, provozuje se tedy divadlo na (doku)divadle. Komplikace nastává v poslední minutě filmu, kdy moderátor oznámí, že „dnešní reportáž […] napsal Alfréd Radok“, a konečně vyjde najevo, do jaké míry byl divák klamán. Postavy uvnitř fikčního dokumentu vlastně hrají, jedná se o jakési divadlo na divadle na metadivadle. Šach mat se liší od výše zmíněných fiktivních dokumentů jako Zelig, který je v onom fikčním světě reálnou postavou, tím, že jeho fiktivnost nevnímá jen divák, ale i všechny postavy. Nezvyklé pro tento typ pojetí je též to, že osobní život herců není vůbec ukázán, inscenace kromě několika posledních sekund kompletně zaplňuje čas filmu. Do jaké míry tedy můžeme vůbec hovořit o fiktivním dokumentu, když postavy vědí, že dělají dokument? Podobně jako například seriál Newsroom nepokládáme za fiktivní zpravodajství, neboť postavy vědí, že jsou zprávaři, není Šach mat fiktivním dokumentem, neboť postavy vědí, že jsou herci, nýbrž dramatem o adaptaci adaptace. Je to brilantní drama inscenující realizaci fiktivního dokumentu podle novely. ()
S klasickým příběhem v klasickém zpracování z roku 1980 jsem se seznámil včera. Toto experimentální zpracování mě dost zajímalo a navíc jsem se chtěl konečně seznámit s proslulým Alfrédem Radokem. No, pojmout ten příběh jako televizní reportáž je dost zajimavý nápad, i když se dá brát jako zprznění původního příběhu bez jehož znalosti si tento film neužijete. Já jsem byl zpočátku celkem spokojený (bavilo mě duo amatérských šachistů Lipský-Karlík.) Ten nápad by ovšem víc vynikl v nějakém krátkometrážním filmu, 75 minut je moc velká klada. Místy je to dost takové zmatené (což byl možná záměr) a nudné (což nejspíš nebyl záměr.) Někdy jsem dokázal plně udržet pozornost. Jisté je, že forma drtivě vítězí na obsahem a mistra Hrušínského si krapet užijete jenom v poslední dvacetiminutovce. Závěr s ječící Zázvorkou jsem vůbec nechopil, naopak úplný závěr ve studiu mě pobavil (titulky řekne rovnou moderátor, to je sranda.) Zajímavé je, že tento film pracuje se smutným koncem celého příběhu zatímco v televizním zprácování je konec šťastný. ()
Dost zklamání... Zvláště v porovnání s Královskou hrou. Co jsem absolutně nepochopil je konec filmu s hysterickou Zázvorkovou. A stejně tak to naprosto odlišné vyznění filmu. V královské hře je dr. Benett nikoliv jen morálním ale i skutečným vítězem, zde se musí divák spokojit s jeho morálním vítězstvím. I herecky je prostě Bek o parník horší než Munzar. A Hrušínský je zde po většinu času zcela "nezúčastněný divák". Jediné co mě zaujalo byl ten netradiční způsob ztvárnění filmu coby televizní rekonstrukce s reportéry Richardem Honzovičem a Josefem Zímou. Nebýt toho měl jsem chuť dát i méně než tři hvězdičky. Tak moc mě to srovnání s Královskou hrou vytočilo. ()
Nevím, co by tomu řekl Stefan Zweig, ale mně se ta nápaditá drzost, se kterou se jeho předlohy chopil Alfréd Radok, líbila ohromně. Natočil fiktivní TV vysílání, ve kterém někteří herci hrají sami sebe, někteří někoho jiného... A další, ti snad ani sami nevědí, jestli jsou herci nebo kým vlastně jsou. Reportéři jim skáčou do řeči, osvětlovači strkají do obrazu světla, na scéně panuje zmatek a do toho všeho vstupuje dokumentární film, který by mohl klidně být o Járovi Cimrmanovi. Atmosféra je povětšinou vtipná, ale umí i zamrazit. O sedmnáct let později vznikla už přece jenom tradičnější adaptace Královská hra, v níž si Rudolf Hrušínský postavu šachového velmistra zopakoval. "Když on je mu pan Hrušínskej tak podobnej." ()
Pseudodokumentární televizní hra zaujme právě svým nezvyklým pojetím, kdy se tváří jako živé televizní vysílání (včetně rekonstrukce případu obsazené herci). Alfréd Radok jako filmař odmítal sázet na jistotu, a je jen škoda že mu nebylo umožněno toho natočit víc. Tenhle formální experiment je vtipný i napínavý, a vlastně mě zaujal více než tradičnější adaptace Zweigovy novely. ()
Reklama