Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Režisér a scenárista Alfréd Radok příběh originálně vystavěl jako fiktivní přímé televizní vysílání a je ukázkou toho, jak pracoval s časem a prostorem. Snímek byl natočen polodokumentární formou jako televizní reportáž o postavách novely Stefana Zweiga (komentátorem je zde mladý Josef Zíma). Zjišťujeme příčinu zhroucení bývalého vězně dr. Beneta (Josef Bek), který na lodi Victoria porazí v šachu světového velmistra Mirko Čentoviče (Rudolf Hrušínský). Na lodi Victoria probíhá rekonstrukce událostí oné – pro Beneta tolik osudné – šachové partie. K rekonstrukci jsou přizváni někteří svědci události. Radok si mistrně hraje s realitou a fikcí, která se nám sbíhá v jedno... (Česká televize)

(více)

Recenze (36)

Slarque 

všechny recenze uživatele

Pseudodokumentární televizní hra zaujme právě svým nezvyklým pojetím, kdy se tváří jako živé televizní vysílání (včetně rekonstrukce případu obsazené herci). Alfréd Radok jako filmař odmítal sázet na jistotu, a je jen škoda že mu nebylo umožněno toho natočit víc. Tenhle formální experiment je vtipný i napínavý, a vlastně mě zaujal více než tradičnější adaptace Zweigovy novely. ()

HonzaBez 

všechny recenze uživatele

Dost zklamání... Zvláště v porovnání s Královskou hrou. Co jsem absolutně nepochopil je konec filmu s hysterickou Zázvorkovou. A stejně tak to naprosto odlišné vyznění filmu. V královské hře je dr. Benett nikoliv jen morálním ale i skutečným vítězem, zde se musí divák spokojit s jeho morálním vítězstvím. I herecky je prostě Bek o parník horší než Munzar. A Hrušínský je zde po většinu času zcela "nezúčastněný divák". Jediné co mě zaujalo byl ten netradiční způsob ztvárnění filmu coby televizní rekonstrukce s reportéry Richardem Honzovičem a Josefem Zímou. Nebýt toho měl jsem chuť dát i méně než tři hvězdičky. Tak moc mě to srovnání s Královskou hrou vytočilo. ()

Reklama

honajz2 

všechny recenze uživatele

Popravdě jsem čekal, že z toho vypadne víc. Takhle to sice je dobře zpracované, námět je zajímavý a stopáž je příjemná, ale ne vždy to funguje a bůhvíjak silné dojmy z toho taky nemám. Navíc jsem od toho čekal skutečně něco hlubšího než jen zajímavou šachovou historku, která pro mě ale není na víc, než na lepší tři. Možná za to může ten žánr experimentální co tady je, nicméně mám pocit, že až to někdy uvidím znova, nejspíš to docením víc, jelikož už budu dobře vědět, do čeho jdu. Lepší 3* ()

D.Moore 

všechny recenze uživatele

Nevím, co by tomu řekl Stefan Zweig, ale mně se ta nápaditá drzost, se kterou se jeho předlohy chopil Alfréd Radok, líbila ohromně. Natočil fiktivní TV vysílání, ve kterém někteří herci hrají sami sebe, někteří někoho jiného... A další, ti snad ani sami nevědí, jestli jsou herci nebo kým vlastně jsou. Reportéři jim skáčou do řeči, osvětlovači strkají do obrazu světla, na scéně panuje zmatek a do toho všeho vstupuje dokumentární film, který by mohl klidně být o Járovi Cimrmanovi. Atmosféra je povětšinou vtipná, ale umí i zamrazit. O sedmnáct let později vznikla už přece jenom tradičnější adaptace Královská hra, v níž si Rudolf Hrušínský postavu šachového velmistra zopakoval. "Když on je mu pan Hrušínskej tak podobnej." ()

krauset 

všechny recenze uživatele

Šach Mat je na první pohled jasným fiktivním dokumentem. Ale jak syžet běží, konstrukce se ukazuje daleko důmyslnější, projevujíc se spíše coby „hádanka zabalená do tajemství uvnitř enigmy “. V čem se tedy film liší od obvyklých fiktivních dokumentů kromě toho, že je vysílán jakoby v reálném čase televizní reportáže? A jde vůbec o fiktivní dokument? Zdá se, že snímky inspirované dílem Stefana Zweiga mají tendenci k vrstvení a komplikovanému syžetu, u Grandhotelu Budapešť šlo o ponory časové, do světa včerejška, zde jsou ony vrstvy inscenační a narativní. Film začíná uvedením reportáže o neporazitelném šachistovi Mirko Čentoviči. Zprvu připomíná jiné fiktivní dokumenty či mockumenty, jako je Zelig Woodyho Allena či Zapomenuté stříbro Petera Jacksona, a pracuje s formou tak, aby navodil pomocí typických prvků iluzi kategorického dokumentu: mluvící hlavy, archivní záběry (prostředek střihového dokumentu), reportáže z různých míst. Finále pak dává divákovi mat. Nejdříve se inscenuje šachová partie podle vzpomínek „účastníků“, v níž Mirko – zrovna na lodi Victory – poprvé prohrál, provozuje se tedy divadlo na (doku)divadle. Komplikace nastává v poslední minutě filmu, kdy moderátor oznámí, že „dnešní reportáž […] napsal Alfréd Radok“, a konečně vyjde najevo, do jaké míry byl divák klamán. Postavy uvnitř fikčního dokumentu vlastně hrají, jedná se o jakési divadlo na divadle na metadivadle.  Šach mat se liší od výše zmíněných fiktivních dokumentů jako Zelig, který je v onom fikčním světě reálnou postavou, tím, že jeho fiktivnost nevnímá jen divák, ale i všechny postavy. Nezvyklé pro tento typ pojetí je též to, že osobní život herců není vůbec ukázán, inscenace kromě několika posledních sekund kompletně zaplňuje čas filmu.  Do jaké míry tedy můžeme vůbec hovořit o fiktivním dokumentu, když postavy vědí, že dělají dokument? Podobně jako například seriál Newsroom nepokládáme za fiktivní zpravodajství, neboť postavy vědí, že jsou zprávaři, není Šach mat fiktivním dokumentem, neboť postavy vědí, že jsou herci, nýbrž dramatem o adaptaci adaptace. Je to brilantní drama inscenující realizaci fiktivního dokumentu podle novely. ()

Galerie (8)

Reklama

Reklama