Aksál

Zvláštní filmeček, v němž se hraje o manželské štěstí. Žena se díky příchozímu muži ocitá v myšlenkovém proudu, ve kterém uvažuje o všech rozhodnutích spojených s manželstvím. Možná si není až tak jistá svým dosavadním životem, což jí právě on najednou připomíná a bortí její dosavadní jistoty, možná falešné, jak se zdá. Jenže ten konec a vysvětlení postavy Josefa Abrháma mi přišlo minimálně totálně hloupé a úplně pokazilo konec. Na druhé straně musí být člověk tak trochu blázen, aby podobným způsobem oslovoval ženy, vedl s nimi podobnou konverzaci a nenechal se odradit ani ve chvílích, kdy žena skutečně jasně odmítala jeho dobývání. (24.07.2023)

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Dobová jednohubka s atmosférou. 1)  Mám jakýsi pocit, že 41letý Pavel Kohout nebyl zcela při síle, když to psal. Možná tu reflektuje svou vlastní politickou minulost, co já vím._____ 2)  Šroubovaný dialog přehrávajícího 30letého asexuálního (přinejmenším pro mě) Josefa Abrháma a na lady si hrající 28leté Marii Drahokoupilové mě za srdce ani za rozum nechytil. Pozérské roli Aksála (Lásky) odpovídá pozérský Abrhám._____ 3)  Výstižný koment: radektejkal***. (28.07.2023)

Blázni vidí a mají pravdu. Drahokoupilová výtečná, Abrhám nepříjemně divadelně přehrává. Konverzačka uvnitř je kvalitně natočená, procházka po pláži je mizerně natočená, nejde si nevšimnout, že herci se pohybují před plátnem. Rozložení nešťastné mladé manželky však výborné. Dialogy fungují, zpracování pokulhává. 3,5* (04.01.2015)

Nejvíc tomuto filmu sluší ona šedesátková atmosféra a krásná noblesní Marie Drahokoupilová. Samotný Kohoutův scénář rozvíjí sice zajímavý nápad, je ale vystavěný příliš zbrkle a zkratkovitě, takže zlom v postoji Emy nepůsobí věrohodně, a to ani přes veškeré nesporné herecké umění Marie Drahokoupilové. Mudrování Josefa Abrháma pak působí spíš jako slovní ekvilibristika a jeho herecký projev je až příliš nesympaticky hejskovský, že by tomuto naléhání dáma typu Emy jen stěží a navíc tak rychle podlehla. Pavel Kohout se jako později skvělý dramatik nejspíš teprve hledal. (09.08.2023)