Looper: Nájemný zabiják

Film mě svým začátkem navnadil natolik, že jsem se rozhodla vypnout všechny logické obvody a sledovat emocionální uvěřitelnost a nechat se bavit a dojímat tou. A to taky proto, že režijní debut Riana Johnsona Zmizení (Brick) považuji za jeden z nejzajímavějších filmů, co jsem kdy viděla. A dobrý bože, myslím, že se z něj stává jeden z mých nejoblíbenějších píšících režisérů. (A teď se už dokonce megamoc těším na SW: The Last Jedi místo mých předchozích obav, oujé). Looper mi rozhodně nepřijde po všech stránkách hotový tak, aby byl hoden bezvýhradného vzývání, ale když se podívám na témata, myšlenky a některé scény, tak mám silnou chuť tak učinit i navzdory. Lineární příčina a následek jsou využívány tak, že nemám nejmenší problém to přijmout, a ještě k tomu to Johnson použil k naprosto brutálnímu ohromení na mé straně. Ó bože, ó můj bože, když se starý Seth snaží uniknout svému osudu, tak je to snad nejsurovější a nejpůsobivější mučící scéna, jakou jsem kdy viděla. Johnson se taky snaží pracovat s komplikovanější vztahovou pavučinou mezi všemi postavami, vytváří paralely (poměřování zbraní, bezbranný přítel zalézá a vylézá z poklopu, co udělá která matka pro své dítě) a obrací perspektivu jednotlivých lidí a jednotlivých skutků. JGL je bohužel paralyzovaný tím maskováním, asi bych byla raději, kdyby nevypadal tolik jako Bruce a místo toho mohl vyjadřovat emoce obličejem. Naštěstí Paul Dano a Noah Segan by mohli brečet závodně za vlast a tak jsem si delegovala svoji představu mladé citlivé duše, s níž se můžu identifikovat, na ně. A nakonec mi záleží hlavně na tom, že Rian Johnson použil svoje superschopnosti k dobru, takže ano, bravo, děkuji. -"He... he was singing." (10.08.2017)

Nedopečené, Bruce Willis umí časem cestovat podstatně lépe (zdravím 12 opic). Looper je další z těch nových sci-fi filmů (Moon, Zdrojový kód, Vyměřený čas...), na nichž je sice sympatické, že se obejdou bez obřího rozpočtu, a které v milovnících žánru vzbuzují naději, že budou originální a neotřelé... Ale tím to končí. V tomto případě se mi sice líbil prvotní nápad, technické provedení i oba herci (Joseph Gordon-Levitt si s rolí Bruce Willise poradil docela obstojně, nebyl ani moc směšný), ale zbytek nestál za mnoho. Hlouposti a nelogičnosti, jedna vedle druhé, za klišovitou pasáž na farmě bych vraždil, no a nejhorší ze všeho byl závěr, ve kterém - SPOILER - hrdina skonal, ale jeho vnitřní hlas mluvil dál. (25.02.2013)

Největší síla drsné futuristické brakovky je v tom, jak sebejistý dozvuk po sobě zanechá. Ještě dlouho po odchodu z kina mi běží hlavou, přemýšlím nad jednotlivými dějovými linkami a radost mi kazí hlavně to, že čím déle přemítám, tím víc logických nesrovnalostí a paradoxů se mi vrací. Díky dokonalému castingu s neústupným Willisem v čele je ale radost se na tenhle žánrový mix dívat. Sympaticky nekompromisní forma dává snadněji zapomenout na vypravěčské chyby. 70% a zaokrouhlení nahoru za nezpochybnitelnou odvahu Riana Johnsona. (24.10.2012)

Výborný Gordon-Levitt - průměrný Willis (nedostal mnoho prostoru). Běžte na LOOPER jako na nenápadný, "levný" sci-fi s lákavým posterem, než na "nový POČÁTEK" z dílny Christophera Nolana - a budete nadšeni. LOOPER je velmi originální (poslední doby) akční snímek, který si na nic nehraje (BATTLESHIP), nečerpá z vlastního srdce (RESIDENT EVIL: ODVETA), nedělá vše pro komerční úspěch (OCELOVÁ PĚST), ale vytváří obraz z lásky a nepotřebuje všechny přemrštěné gigantické motivy, ale dobrou Johnsonovu práci (s herci) a dobrými základy v režijním křesle. Žádná vyumělkovanost, ale cílený filmový zážitek. (07.12.2012)

Po úvodních dvaceti minutách jsem byl připraven na futuristickou variaci existenciálních krimi à la Samuraj. Johnson však režíruje s mnohem menší soustředěností než precizní Melville. Výsledek se sice nesype tak jako Bratři Bloomovi, jednotný styl film každopádně postrádá. Kromě naprosto seriózních a velice působivých prostřihů do zmechanizovaného života nájemného vraha (ač mi jaksi uniklo, proč nejsou nepohodlní posílání z budoucnosti rovnou v neživém stavu) dojde i na fraškovitě černý humor, nasládlou romantiku, brutální „rambo“ akci nebo lekce telekineze pro začátečníky (nemluvě o hodně westernovém závěrečném střetu na silnici). Hodně je nejen žánrů, hodně je také vypravěčů, mezi nimiž Johnson přepíná. Vyprávění se tím sice zajímavě rozvětvuje, ale k žádnému překvapivému „seběhnutí“ do jednoho bodu to nakonec nevede. Zohlednění více úhlů pohledu v zásadě jenom potvrzuje pravdivost mé oblíbené hlášky z Pravidel hry: Na světě je hrozné, že každý má své důvody. Obávám se, že snaha aplikovat na film Bordwellův model forking-path narace, s tím, že před sebou namísto dvou časových rovin máme dvě vzájemně se ovlivňující lidské mysli, by skončila ve slepé uličce (jakkoli rád bych si tuto domněnku nechal vyvrátit druhým zhlédnutím). Důležitější než časové paradoxy jsou pro Johnsona totiž morální dilemata, jež před postavami vyvstávají a jež také nás nutí k neustálému vyhodnocování situace z emocionálního hlediska. Komu patří budoucnost? Kudy vede hranice mezi promarněným a naplněným životem? Jaký máme nárok na to, činit rozhodnutí za druhé? Tady se opět hlásí ke slovu ona nehollywoodsky bezvýchodná osudovost, jenomže přebalená do okoukanějšího, rodinně-melodramatického hávu. Věřím, že kdyby Johnson zůstal u krátké metráže, jak byl původní plán, máme před sebou bombu, o které nadšeně tweetují geekové z celého známého internetového světa. I takhle ale jde o velmi nápaditý film, který akorát, poněkud v rozporu se svým dominantním sci-fi žánrem, dá víc na city než na rozum. 80% (08.10.2012)