Nehybná chůze

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)

Po všetkých stranách príjemná konverzačka o rodine. Kecá sa tam neúrekom, ale aspoň máme možnosť spoznať každý jeden charakter. Dramatická rovina ide do úzadia a viac ako nejakú rodinnú drámu to pripomína rodinnú seánsu. Veľa sa tu je, každá postava má v sebe niečo nevyriešené a jeden deň na rodinnej návšteve to nevyrieši. Plynutie filmu je pomalé, ale hravé. Koreeda je majster v zachytení sekundových pohľadov a určitej komornej atmosféry. Aj napriek tomu, že jeho filmy sú strihovejšie a pomalosť je stále narúšaná prestrihmi na rovnako všedné okamihy, vytvára v tomto prípade akúsi poéziu normálnosti. Tú ale považujem za veľmi prirodzenú a tým pádom aj nádhernú. Dlho ma taký film nepohladil na duši a pritom nezabŕdal do politiky, ani filozofie. Zostal mi len dobrý pocit. Idem sa prejsť. (25.08.2015)

Nejdřív se vyrovnám s nešťastným českým distribučním názvem. Protože ten původní, japonský, znamená něco jako život jde dál (a dál). Což v případě každoroční vzpomínky na zemřelého prvorozeného syna starých rodičů a vzhledem k samotnému epilogu filmu dává pak i daleko větší smysl. Nu a nyní samá pozitiva a sociální jistoty. Ne, jako teď vážně, ten film je dokonalý. Jak filmařsky, protože drží jednotu místa, času a děje (dokonce se to celé odehraje během jednoho dne), protože to má skvělé lokace, střih, kameru a herecké vedení - včetně dětí, které je oříšek je urežírovat tak, aby působily před kamerou přirozeně (na Noe by mohli povídat), tak postavami i samotným příběhem, který je z ranku takový ten malý velký. Líbilo se mi, jak postupně přibývaly informace, jak jsou přesně, s chirurgickou přesností dávkovány, a líbila se mi dokonalá psychologie postav, které nejsou černobílé, naopak jako v reálu na nich najdeme kladné i negativní vlastnosti. A překvapilo mě, jak jsou některé okolnosti globální - třeba ta někdy až přehnaná starostlivost matek, nedůtklivost stárnoucích otců, hromady jídla, a také například modlitba za zemřelé. A byl mi sympatický hlavní hrdina, druhorozený syn, který chtěl dělat, co ho baví, přesto mu stále něco předhazují, třeba jak byl jeho bratr lepší a chytřejší, že svobodnou matku si nikdo nechce vzít..., a on v tom hledá kus porozumění a podpory i pro něho samotného od rodičů, partnerky, jejího syna... No a v neposlední řadě jsem tady odkoukal pár dobrých receptů, které vyzkouším. dušenou ředkev asi ne, ale kukuřice v tempuře a smažená, na tu už jsem si recept našel a brzy zkusím. (26.03.2023)

Koreeda film sice zamýšlel jako poctu své zesnulé matce, ale stejně tak by jej mohl dedikovat Ozuovi, podle jehož dramat obyčejných lidí (šomin geki) je zápletka modelována. Vztahy mezi postavami jsou ovšem zamotanější (a záběry někdy záměrně méně přehledné), tón méně melancholický a konec má daleko ke smířlivě vyznívajícím Ozuovým filmům. Smyslem Still Walking ale není nalézt během čtyřiadvaceti hodin řešení, překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč a zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Režisér vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích (více zde). 90% (09.07.2017)

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%] (23.09.2023)