Synku, synku, cos to proved

Původně jsem měl za to, že s MY SON, MY SON, WHAT HAVE YE DONE (dále jen MS, MS, WHYD) budou spokojeni jak Lynchovi, tak Herzogovi fanoušci, protože fúze jejich rukopisu dopadla na výbornou, ale jak si tak čtu komentář pode mnou, zjevně jsem se spletl. Přitom filmy režiséra i spoluscénáristy (Herzoga) a (výkonného) producenta (Lynche) si nejsou zase tak vzdálené, co se týče pojetí prostředí, které má vliv na psychiku jedince, a postav v něm, protože se jedná o schizofreniky s oidipovským komplexem a obsedantně-kompulzivní poruchou. Spíš než o redukci a banalizaci obou autorských přístupů dochází dle mého k vzájemného obohacení, protože co méně obeznámený považuje za znak rádobypříslušnosti k jednomu z tvůrců, to obeznámenější vnímá jako záměrnou a poměrně zábavnou sebeironii či upomínku na svá, nikoliv producentova díla (trpaslíka si Lynch nárokovat nemůže, viz Herzogův debut). Dílo navíc neustále svádí na cestu v případě žánru, vyprávění i stylu. U procedurálního policejního dramatu nejde o zodpovězení otázky "kdo/jak", ale "proč", přičemž z dramatu o cestě se stane černohumorná podívaná. Rashomonovské vyprávění zodpovídající zmíněnou otázku prostřednictvím výpovědí několika lidí je ovlivněno v případě vzpomínek postav čerpáním informací od jiných - nespolehlivých, přičemž se oproti narativním konvencím otázky ze začátku nezúžují, ale naopak rozšiřují, aby se jako deadline nakonec vyjevilo něco zcela jiného (proč? - míč). Styl poté přejímá postupy divadla ve filmu, protože se jedná o film o divadle (brechtovsky zcizovací postupy a významová inscenace postav a věcí před kamerou ve specifickém pojímání toku času), a i když nám mizanscéna poskytuje nadbytečné množství vodítek, divák pointu stavící na hlavu předchozí viděné neodhadne. Natáčení na Lynchem tolik oblíbenou, ale Herzogem nenáviděnou kamerou dává obrazu specificky lucidní kvalitu a umožňuje okázalým způsobem porušovat zaběhnuté konvence (pokud se nepletu, není užito figurativního záběr-protizáběr, diegetická hudba se stává nediegetickou a na onen přechod je později ironicky upozorněno). Opětovně tak Herzog natočil film, který splňuje požadavky cílové divácké skupiny, přitom je vůči jejich očekávání mladicky podvratný. Botou na černém želé (pochopíte, až uvidíte a viděli jste dokument o Herzogovi) je pak herecké obsazení, kdy až na jednu výjimku jsou skvěle sehraní herci obsazeni dle typů, které ztvárňují v jiných snímcích. Až na casting tedy platí, že nejen sovy, ale i plameňáci totiž nejsou tím, čím se zdají být. (13.09.2010)

Herzogův film, který produkoval Lynch, hraje v něm Grace Zabriskie a úvodní titulky vypadají trochu jak od Wenderse? Neznělo to vůbec špatně, jenže se potvrdilo, že Herzog je prostě Herzog a Lynch je prostě Lynch. Sice některé prvky mají ve svých filmech podobné (třeba důraz na psychiku hlavních postav), ale víc je těch, které prostě ne. Každý má jiný stal atmosféry, jiný styl kamery, střihu... Tady se to Herzog snažil propojit (ve spolupráci s Lynchem) dohromady. A i když je většina uživatelů v komentářích nadšená, mě přišlo, že z toho nakonec nebyl cítit ani Lynch, ani Herzog. Hlavně Herzog by už nikdy neměl používat digitální kameru, vůbec to s ní neumí a nedokáže s ní vyvolat žádnou atmosféru. A především kvůli tomu mě ten film strašně nudil, i tím výběrem hudby, která je většinou strašně otravná a absolutně se tam nehodí. Líbilo se mi sice, že si Herzog z toho Lynchova stylu místy dělá prdel (zápletkou, některými dialogy), to mě pobavilo, ale na to aby se mi to líbilo, je to zoufale málo. Pokus to byl zajímavý, ale nepovedený a jen to dokazuje, že jak Herzog tak Lynch, jsou každý jinak skvělý, jinak geniální a jinak talentovaný. 2* (29.04.2020)

Ne, nemyslím si, že jsem běžný divák. Jsem pro úchylárny, které mě budí ze sna, ale My Son, My..etc., je jen menším prologem pro něco epického. Je jako králíček ušáček, který na Vás vztyčí prostředníček. Rádoby drsné, ale přitom neuvěřitelně prvoplánové. Nebudu se ospravedlňovat, chci si dupnou a říct, že ne vše, co se tváří jako psychologická hra, dopadne jako Inland Empire, který považuju za piedestal bizarností. Krásných, mimochodem. Jenže v tomhle zmatku a křiku už snad chyběla jen Lady GaGa s obručí hula-hop! (25.10.2010)

Nepříliš zdařilý pokus o přenesení či pokračování antické tragedie v dnešních podmínkách (sice dle skutečné události, ale celkem nešikovně využité, s podobností pouze vnější). Brad Macallam (z Tantalova rodu) zabíjí (jako Orestes) svojí matku (Klytaiméstru), za což byl pronásledován a odborně zajištěn jednotkou rychlého nasazení (Erínye). I psychologická stránka filmu byla dost odbytá, zkrátka dohromady to moc nehrálo. Snad jen ti plameňáci (možný Lynchův vliv) do toho mohly vnést trochu života. Pozn. 1: Archetypální je tu ovšem situace mezi matkou a synem v souvislosti s klavírem a bicí soupravou, které syn nepoužíval. Matka: "Vždyť jsi to chtěl". Syn: "Ty jsi mě přiměla, abych to chtěl." (08.03.2019)

Divočina a cílená provokace, která si z diváků místy nepokrytě střílí. Nejnovější Herzogův film sice dokáže pěkně lézt na nervy, mást a nezřídka zklamat, ale přesto zůstává zvláštním způsobem poutavý. Geniálně zahrané, bizarní postavy - Michael Shannon předvádí úžasnou jemnohru gest a mimiky, krásně zneklidňující je jeho labilní matka v několika nesnesitelně natahovaných scénách, ve kterých pocit trapnosti doslova téměř teče z obrazovky. Ano, to je kompliment! Herzog perlí, vydatně krmí své diváky drobnými detaily a "random" okamžiky. Úder blesku uprostřed Shanonova proslovu. Dlouhé jízdy přes kalifornské pseudomodernistické bungalovy s kaktusy a plameňáky. Vizuálně úchvatné outro a brilantní práce s kamerou ve scéně na eskalátorech. Střípky všedního života z několika koutů světa. Ruční kamera, která se cpe do obličeje statistům tak drze, že v jedné scéně (mexická venkovní hospůdka) dokonce jako by zapomněla na herce. Místy je těch podivností trochu moc, Herzog sklouzává do samoúčelného vrstvení prázdných symbolů, neudrží strukturu, postavy jen chrlí nesmysly a vnášejí nové a nové zmatky. Tady mi smrdí rukopis Lynche - Herzog ale na rozdíl od Pana Mystifikátora nikdy nesklouzává až do tak prázdné karikatury, je v tom určitá dřevitost, charakter. Můžete ten film milovat nebo nenávidět - zcela jistě o něm ale nelze říct, že by byl banální. Je to výzva. Troufnete si? (12.02.2011)