Moneyball

Nejlepší a nejzábavnější film o baseballu, jaký jsem kdy viděl. Před zhlédnutím jsem počítal s tím, že z filmu žádný velký zážitek mít nebudu, protože baseball je pro mne zapadlou španělskou vesnicí, ale obavy byly liché. Vynikající výkon Brada Pitta a neméně výtečný scénář neodovolily, abych filmu přestal věnovat pozornost. Palec hodně nahoru a Bradovi fandím na Oscarech. (16.12.2011)

Králova řeč letoška. Film, jehož kvality nejde neuznat, ale bohužel mě naprosto nezajímá. 40% času Pitt sedí v prázdné tělocvičně a kouká do země a 40% času se něčím cpe. Zbylých 20% je samozřejmě rezervováno pro baseball. Se Social Network to každopádně má společného pramálo. Je to podobně ukecané, ale mnohem doslovnější a neustále se opakující. 70% (15.11.2011)

Rok poté, co svět tleskal Sorkinovu scénáři za Social Network, přišel další příběh plný bleskových dialogů, odborných termínů a stlačení očividných emocí na minimum. Facebook se sice s baseballem srovnává těžko, ale přesto mi tato vypočítavost a v autorově případě pak v takhle krátké době až sázka na jistotu shazuje Moneyball už z principu. A jakkoli se na technicky precizně vyprofilované prostředí dívá skoro samo a občasná rodinná scénka umí zafungovat, nedostal jsem toho dost. Rozumím dosahování výjimečnosti a touze po zapomenutém snu, ale film zůstal na polovině cesty mezi vyznáním lásky ke sportovním statistikám a ukázce toho, že být generální manažer není žádná legrace. Přesných 70% zejména za jeden ze životních výkonů Brada Pitta. (22.02.2012)

Matematizovaná verze odvěké války rozumu a srdce, v níž se pere logika s instinktem a živočišná touha vyhrávat se zklamáním z prohry. Moneyball je vlastně náramně jednoduchý film, aplikující různé životní pravdy a otázky do světa baseballového managementu. A bezchybně funguje ve všem, co si na hřiště přivedl. Pitt s Hillem jsou skvělá dvojka... no, kolik z nás se pořád pokouší vyhrát ten pátý zápas? (17.12.2012)

Tak tohle je abslutní bomba roku. Neskutečně jsme si užíval spoluexistenci s Billym od první až do poslední vteřinky příběhu jsem se stal jakýmsi Billyho divackým já. Je úplně jedno jestli rozumíte bejsballu nebo ne, protože já mu nerozumím vůbec a přesto jsem na konci filmu měl sto chutí vstát a poklonit se. Ze začátku jsem si myslel, že Billy se snaží jen dělat svou práci, ale na konci mě bylo jasný, že v Billový srdcový komoře má bejsballová pálka s míčkem vyhraznej sarka velkej prostor. A ty detaily, když třeba Billy neodolá a přijde na stadion a kouká se po plných ochozech a davech přešťastných fanoušků a v tom jeho pohledu vidíte všechno, celej smysl tohoto filmu, nádhera . Stejně jako ty dialogy, když chlapci po prohraným zápase rozjedou zábavu ve velkým stylu a přijde tam Billy seřve je a je hrobový ticho a on jen řekne "ano, tohle je zvuk porážky". A ten závěr mě roztrhal, ne písnička, ne rozhodnutí, ale to odůvodnění. Už to tak bývá, že sportovní filmy v sobě mají spousty emocí, ale tenhle k nim přidal duši jednoho z nejsprávnějších chlapů co jsem kdy na plátně viděl. A Brad Pitt ? Líp by Billyho nezáhral ani bůh. (13.12.2011)