Stalo se v Turíně

ZARASTENÝ a BRADATÝ MARCELLO= S-Ó-L-O _ Bez krásavice lorenky, bez dvojice režisérov: Fellini i De Sica ide aj tak na plných 100% ! Možno by v konečnom skonštatovaní títo spoľahliví tvorcovia Federico a Vittorio nakrútili vskutku taktiež pozoruhodný čierno-biely snímok= Stalo sa v Turíne, ale Monicelliho prístup je priam obdivuhodný, brilantný, extrémne presvedčivý, strhujúci, asi aj pre geniálnu kameru Giuseppeho Rotunna. A keď som už načrtol Sophiu, tak i napriek svojim nespochybniteľným kvalitám, ktorými disponuje, mám veľmi silný pocit, že by sa medzi túto svorku naštvaných a nespokojných zamestancov jednej továrni skrátka vôbec nehodila, možno by niekto namietal, aby sa vymenila s Annie Girardot, ale toto obsadenie je naprosto znamenité, bez akejkoľvek chybičky krásy !!! _ Dej je situovaný do druhej polovice, devätnásteho storočia, keď ženy ešte nosili korzety, a po rozmachu automobilov nebolo stále ani chýru, ba ani slychu, a do toho vstupujú strašne naštvaní pracovníci istej fabriky, ktorých už nebaví drieť 14 hodín denne, keď pracovné úrazy doslova visia na vlásku, a vtedy sa z doposiaľ aktívneho pracanta stáva neaktívny mrzák do konca života. Búria sa, štrajkujú a demonštrujú, a v tom prichádza profesor Sinigaglia... _ “Ako tak pozerám na tento zásadný film talianskej kinematografie zatiaľ neprišlo toľko divákov, koľko by si v skutočnosti toto výsostne podané umelecké dielo zaslúžilo” ! PS: Film strihal mladší brat Marcella Mastroianniho, Rugerro. (02.11.2018)

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

Zapomeňte na komedii: Ačkoliv sociálním původem a typologií postaviček lidový, I Compagni je filmem syrovým, krutým a veskrze smutným. Věřím tomu, že v době a místě vzniku tam takové tendence nebyly, ale soudruhům československým se tahle óda na nestydaté kapitalisty náramně hodila na výkladní pult. Marcello zarostlý a v brýlích mi silně připomínal Hugo Haase, hrdiny filmu jsou však prostí dělníci, špinaví, unavení a hladoví, stejně jako jejich rodiny. Film je dlouhý a zejména v druhé půlce se dost vleče. Dominuje mu výtečný starý dabing z dílny Ludvíka Žáčka a účinkuje v něm tehdejší čs. herecký výkvět (Holý, Vinklář, Vlček, Musil, Sklenčka). (19.06.2015)

Film skvěle propojuje tragiku s komikou a velikost ideálů s malostí poměrů. Charaktery jsou výstižně načrtnuté pomocí jen jedné nebo dvou scén. U filmu s kolektivním hrdinou to ani jinak nejde, ale tady to režisér zvládnul na výbornou./// Perfektní minimalistický výkon Mastroianniho a sebeironická Girardotová se doplňují a jejich milostný mikropříběh bere za srdce víc, než celé sebrané spisy Rosamundy Pilcher./// Jenom ten konec příšel příliš náhle, končí sice stávka, ale jednotlivé osudy ne, což mi v tomhle případě vadí, i když chápu, že je to úmyslně, protože hrdinou jsou všichni dělníci z továrny. (18.01.2010)