Stalo se v Turíně

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

Nějak se mi nepodařilo v tomto sociálním dramatu odhalit humor a jsem tomu ráda, neboť bych ho zde považovala za nepatřičný. Film o počátcích dělnického hnutí v Itálii může být kde co, jen ne švanda. Škoda, že moji oblíbení francouzští herci nedostali více prostoru, Blier se sice před kamerou ukáže několikrát, ale jeho postava nemá dostatek dynamiky, aby nějak výrazněji zaujala. (17.02.2012)

Námět stejný jako naše Siréna, přesto se mi italská verze líbila víc, snad tím, že se režisér nesnažil točit umění, možná to byla přítomnost opravdu vtipných scén, čert ví. Mastroianniho neprožívám, vlastně ho z osobních důvodů nenávidím, ale musím uznat, jeho profesor je opravdu zajímavá figurka a obsazení Holého, místo klasického Vosky, coby český hlas, je zvláštní volba, která naštěstí vyšla znamenitě. Film by se měl promítat každému, kdo křičí jak se mají pracující dobře, převážně studentům VŠ, kteří si oddělají jednu či dvě směny na pokladně a strašně se diví, na co zaměstnanci pořád stěžují. Ale oni nezažili, že se třeba dělá inventůra do dvou do noci, načež inventurující zaměstnanci o šesti ráno otvírají. Tady je vidět pravý kapitalismus, čtrnáctihodinové směny, půl hodiny na jídlo a makat šest dní v týdnu, buďme rádi co jsme si vydobili a nevěřme slepě všem těm usměvavým lidičkám na oficiálních stránkách firem (ty chudáci co o pěti ráno doplňují jsou jistě strašně happy). (10.12.2009)

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)