Stalo se v Turíně

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Dlho som si zvykal na zarasteneho Mastroianniho /Velka Zranice, Zmylena neplati, La Notte/ - tu nemal kladnu, ale jednoznacne zapornu ulohu profesora Sinigagliu. Kazdopadne sa treba obrnit trpezlivostou, kym sa film rozjede, napokon ma 126 minut. potom uz asi v polke film chyti dych, ide tu o strajk zamestnancov versus majitelia. Znamych xichtov je tu ale pozehnane, konkretne napriklad Renato Salvatori /Ostrov V Ohni, Korist 1971, Cikan a Povidka o Policajtovi s istym Delonom/, dalej tu hraje Bernard Blier /Velky Blondyn s cernou botou, Miei Amici 1975, Jo /, Francois Perier /Policejni kolt vzor 357, Ve statnim zajmu/, a skvela Annie Girardot /Jeden Hot a druhý Cehy, Prozit si sve peklo/. Monicelli ako reziser sa ukazal, film bol platny a zaoberal sa velmi realnymi udalostami roku 1963, ale kludne by fungoval aj roku 2019 - s modernymi kulisami pochopitelne. Amarcord ma pravdu, co vsetko sa stihne vtesnat do dvoch hodin filmu, to sa vidi len zriedka : 89 % (17.09.2019)

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

Zapomeňte na komedii: Ačkoliv sociálním původem a typologií postaviček lidový, I Compagni je filmem syrovým, krutým a veskrze smutným. Věřím tomu, že v době a místě vzniku tam takové tendence nebyly, ale soudruhům československým se tahle óda na nestydaté kapitalisty náramně hodila na výkladní pult. Marcello zarostlý a v brýlích mi silně připomínal Hugo Haase, hrdiny filmu jsou však prostí dělníci, špinaví, unavení a hladoví, stejně jako jejich rodiny. Film je dlouhý a zejména v druhé půlce se dost vleče. Dominuje mu výtečný starý dabing z dílny Ludvíka Žáčka a účinkuje v něm tehdejší čs. herecký výkvět (Holý, Vinklář, Vlček, Musil, Sklenčka). (19.06.2015)