Džusový román

Mě nikdy nenadchly Lásky jedné plavovlásky a ani zrovna nejsem fanda Miloše Formana. Proč to sem píšu? Protože tenhle film je plný převzatých a vykastrovaných postupů z rané Formanovy tvorby, díky čemuž nepřináší nic svého, až teda na barevnější textury. Režie sice solidní, líbila se mi i Brabcova kamera s jeho typickým fetišem na přesvícené body, sem tam se objeví něco vtipného a určitou sílu má i ústřední zápletka, jen je to celé dost okoukané, obyčejné a nevýrazné. Druhý Feničův film vypadá mnohem osobitěji, takže někdy zkusím i ten, ale Džusový román mě moc neoslovil. Vlastně je to v tuzemské tvorbě jeden z nejčistších příkladů filmu z kategorie jednorázových záležitostí. 3* (06.03.2024)

Hned na začátku filmu diváka zaujme titulní skladba, která výborně vystihuje celé toto dílo. Poté následuje hodně hořká, místy úsměvná podívaná o dívce, kterou v životě nic nečekalo a jí to (překvapivě) nestačilo. Nejde sice herecky ani dějově zrovna o zázrak, ale lepší 3* si tahle záležitost určitě zaslouží. „Postavíme si barák, koupíme auto, dítě už je zařízený…co víc bych si mohla od života přát?“. (27.12.2012)

Podle úplně blbého názvu jsem se strachem očekával, kde se zpozarohu objeví Vaculík s Tofim a ojedou nám krásnou něžnou Mihulovou. Byl jsem příjemně překvapen. Fero čerpal a statečně plagyoval někde u Formana-Lásky něžné plavovlásky a Hoří má panenko. Dalo se na to koukat, obraz socialistické vesnice slušně zvládnut ale nepobaví tak jako zmíněné 2 filmy našeho velikána. I technicky je to prostě debut. Některé scény příliš dlouhé a nicneříkající. (06.02.2011)

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)

Mít kluka, dítě, postavit barák a koupit auto. Co víc by mohla od života chtít? Hlavní hrdinka ale nemá tak jasno, jako její kamarádka. Fatalisticky a pasivně se protlouká neutěšenou krajinou zařazení se do pracovního procesu / dospělého života. Tak nějak "osově" se jí do cesty připlete, nejspíš 'ten pravý' kluk. Na auto a barák to ale nevypadá. Happyend se nekoná, spíš hořká dávka realismu. Svým způsobem humorné prvky, jako každodenní dobíhání autobusu, nátlak okolí na hrdinku, aby si už konečně našla kluka a vdala se, hromadný zájezd pracovnic omylem místo operety na kulturistickou soutěž, nesmělá snaha o projevení přízně obézního brílatého nápadníka kontrastují s atmosférou neutěšenosti, zbytečnosti a bezcílnosti. Zvuková stopa výborným způsobem komentuje a ironizuje obraz (všimněte si zejména písniček z rádia, které mají přímý vztah k obrazu). Výborný snímek, který divákovi všechno polopatě nepředkládá, ale vede s ním dialog. Nenudí, ani když je o hrdince, která příliš nemluví a je dost pasivní. Doporučuji (28.11.2009)