Špičák

Aneb co se nestane když laskáte poštěváčky a sledujete VHSky s filmy 'Rocky' a 'Úsvit mrtvých'.... Špičák je jednoduše definicí a esencí sociální satiry, která lukrativně využívá paradigma dominového efektu z hlediska gradace narativu. Pointa zprvu není jasná, a divák tak ani zhola nemá sebemenší ponětí, vo co tady vlastně jde - a nepomůžou vám k tomu ani unáhlený dedukce, natožpak predikce. Snímek totiž na první pohled vzbuzuje dojmy spontánní improvizace či mystifikace, která nectí jakoukoliv pragmatickou zákonitost či hierarchii fikčního mikrosvěta - mnohdy až bizarními dialogy a jejich atektonickou výstavbou počínaje, absurdní hereckou choreografií a expresí protagonistů konče. Ta zvrácená pečlivost, s kterou Yorgos vede své aktéry jako epileptické karikatury, je de facto totální bizár (viz. scénka s tanečkem), ovšem jeho pojetí minimalismu je excelentní - totéž platí pro vztahové peripetie a destrukci rodinných vazeb.... Nakonec se z tohoto prapodivnýho kolotoče vyklubal dechberoucí a zcela atypický milník dystopického subžánru, geniální sociologický experiment, a v neposlední řadě rafinovaná kritika rodičovské diktatury, kterej prostě nemá sebemenší chybu. Je to zvrhlý, klaustrofobický, nesnesitelně provokativní. Pokud tedy existuje originálnější řecká žánrovka s tak kuriózní premisou, zabalte mě do athénského saténu a upalte mě zaživa extra panenským olivovým olejem. Tak ženiálně vypointovanou scenáristickou perličku, která si navíc zaslouží nejedno zhlédnutí, nevidíte každej den - Yorgos má kreativní fištrón jak málokdo! Yorgos je král. (26.07.2020)

„Brzy vaše matka přivede na svět dvě děti a jednoho psa.“ Absurdní už od prvních vteřin (učení nových slovíček). A stejně jako třeba uspokojování syna naprosto sterilní a mechanické po celou svou dobu (myšleno ovšem v kladném slova smyslu). Postavy divné, jako z jiné galaxie (výborně vylíčený svět sám pro sebe). Podivná disciplína, bodový systém, slova, kterým dávají rodiče jiný význam, nutnost maximálně slušného vystupování, hry dětí, výchova a žití v (průběžně aktualizovaných) bludech. Statická kamera, která se kvůli postavě nikdy nepohne, pomalé plynutí příběhu. Scény jako třeba poslouchání hudby u sexu, štěkání, dědeček Sinatra a mnoho dalších jsou až groteskní, na druhé straně pasáže s kočkou, videokazetou, přehrávačem či činkou zase hodně drsné, skoro brutální (celkově se film čím dál víc zvrhává, a to jak v již zmíněné násilnické otázce, tak i té sexuální, která je vskutku také hodně bizardní). Dost otevřený konec (nebo naopak „zavřený“, chcete-li). A pokud vás tahle podívaná zcela nemine, nebo ji otráveně nevypnete, dočkáte se slušného nášupu absurdních, ale ve své podstatě hrozně vtipných hlášek. Divná podívaná, která však člověka něčím zároveň fascinuje a přitahuje. Slušné 4*, panu režisérovi určitě ještě v budoucnu dám šanci mě ohromit. „Zvíře, které nás ohrožuje, je "kočka". Nejnebezpečnější zvíře jaké existuje. Žere maso. Žere hlavně maso malých dětí. Poté tělo svých obětí roztrhá drápy. Ostrými zuby sežere hlavu a tělo své oběti.“ (14.03.2014)

Šokující, nebo snad zvrácený? To rozhodně ne. Spíše velmi znepokojivý. Obzlváště v dnešní době. Tenhle film tohle splňuje naprosto přesně. Přesná, herecky výborně zahraná ukázka toho, že s výchovou se nemá nic přehánět. Náladu vám rozhodně nepozvedne, na druhou stranu můžete si po skončení snímku odnést pocit, že na tom nejste zase až tak zle, jako tahle nevšední rodina. (09.06.2015)

S poděkováním uživateli RUSSELL za doporučení musím konstatovat, že jsem před chvíli zkouknul zatím nejlepší a nejoriginálnější Lanthimosův film. Je to asi nepatřičné, ale já jsem se u některých scén hodně nahlas smál. Líbil se mi celkový nápad, o podstatě a smyslu slov se můžeme dlouho přít a diskutovat, co si kdo představí pod pojmem klávesnice a zombík. Zajímal by mě názor nějakého odborníka z řad psychologů, ale neočekával bych úplně negativní reakci. (21.04.2019)

Řecký klenot Yorgos Lanthimos nejednou představil zajímavou myšlenku, nejednou dokonale šokoval a předložil živočišné momenty. Už ve své domovině rýpal do bizarních a velmi křehkých mezilidských vztahů. A už tehdy testoval, co publikum snese. Vytvořil absurdní svět jedné rodiny, ve kterém vládne autoritativní otec, který jako jediný opouští dům s velkou zahradou a vysokou zdí. Okolní prostředí platí za to zlé a závadné, rodiče kontrolují emoce, koníčky, tužby, názory – prostě vše svých tří prakticky dospělých dětí. Dvou dcer a jednoho syna. Potomci hrají nesmyslné hry, poznávají sexualitu, v momentě ohrožení se učí štěkat, jindy za dobrý výsledek nebo chování dostanou od papá nějaký ten dárek. Ten potlačuje vše, co by mohlo ohrozit cokoliv z toho, co za dlouhé roky pečlivě vybudoval. Jenže pak začne ze své fabriky vozit vetřelce – zaměstnankyni bezpečnostní agentury, která má synkovi roztahovat nohy. Střežený režim se tak začne bortit. Civilizaci popírali už mnozí jiní tvůrci, Lanthimos nic moc nevysvětluje, nezdůvodňuje. A ani nesoudí. Nejde o herecké výkony, jde o fyzické bytí, nejde o dialogy, nýbrž o jakýsi přednes. Postavy zabírá třeba jen od pasu dolů, jednou je nechá fyzicky vyblbnout (hudebně-taneční vložka na oslavě výročí svatby), jindy je nechá nesmyslně jednat. Je to odvážné, chladné, klaustrofobické, divné. Prostě přijměme fakta a nechejme se unášet jinakostí. (24.02.2019)