Sebevražedný oddíl

Dali dohromady nepřeberné množství lidí dostatečně šáblých, aby mohli být postavami svých vlastních příběhů, což znamená, že ani jedna postava nebyla natolik propracovaná, aby se o ní člověk dozvěděl víc kromě toho, co má ráda (své dítě, druhého pošahance, jednorožce, ...). Popravdě mě film nebavil, stal se jen takovou kulisou, aby nebylo v pokoji ticho – tuto funkci splnil výborně, protože byl skvěle ozvučený. Ale to je jediná skvělá věc na tomhle filmu, jinak je to dost průměrné, podprůměrné. Hrdinů i antihrdinů už bylo stvořeno mnoho, ale tohle prostě nedosahuje nijakých závratných kvalit. Mělo to skvělou reklamu, která dílo nablýskala a vyhonila do nebeských výšin, jenomže pravda je nakonec jinde... (15.11.2016)

Is this the real life? Is this just fantasy? Vztah Ayera k Sebevražedné kohortě ovlivněné producentskými touhami po veselí na úkor temnoty, násilí a neučesanosti je vlastně stejný jako vztah Margot Robbie k elastickým velmi krátkým šortkám obalujícím pozadí Harley Quinn. Ví, že tak musí vypadat, aby na nich oko spočinulo a práce na obsahu evidentně vyžadovala nemálo úsilí. Jenže, i když jsou její, stejně ji nepatří.. (05.09.2016)

Takový obyčejný komiksový film o tom, že každý máme v sobě jak padoucha, tak dobrého člověka. Překvapila mě účast Jokera (který ale jako Joker moc nevypadal) a Batmana. Nejsilnější byl snímek v okamžicích různých emocionálních okamžiků (Deadshoot a jeho dcera). Jednodušší a dětštější komiksový film (navzdory námětu), ale dal se. (02.12.2019)

"Jestli mě ten chlap střelí, tak ho zabij ... a vymaž mi historii prohlížeče." Když Superman odpočívá pod zemí, Batmanovi se zachtělo lenošit a Avengers kdesi poletují, tak je třeba hrábnout do nekonečné zásobárny cocmicsů a vypreparovat z něj partu, která by mohla něco vydělat. Na mě to tedy nefungovalo, ale i mezi těmito nesympaťáky se nakonec našla drobná pozitiva. Jednak Deadshot měl své chvilky, Harley s baseballkou byla k sežrání a když ten potomek mloka a dlažební kostky prohlásil, že je nádherný, tak se mi taky hned zvedla nálada. Ale jen na chvilku, protože pak to zase začalo bouchat, vzduchem létaly čáry máry a já jsem usínal. (01.01.2017)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)