Šílený Max: Zběsilá cesta

ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je skoro unisimo nekriticky přijímán laickou i odbornou obcí, přičemž zaznívají nadšené výkřiky o výjimečnosti díla. Při vší adoraci je opomíjen důležitý kontext: vychází se z poetiky tzv. chase films a je patrná snaha o kvalitativní překonání westernů i ozploatací skloubená s vypravěčskými strategiemi současné hollywoodské produkce v rozvíjení příběhu napříč několika médii. Podobně se negativní ohlasy ohledně absence příběhu, spektáklu pro spektakl, neprokreslenosti postav anebo žádného přesahu zakládají povětšinou na neznalosti toho, na jaké tradice snímek navazuje, jakým způsobem je přetváří a jak vyznívá._____ ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je celovečerní chase movie, ve kterém psychologicky definované (potažmo jasně typizované) postavy směřují z jednoho bodu do druhého (potažmo i zpět). Vyprávění si zakládá na linearitě, kdy protagonist(k)a anebo protagonisté mají jasně stanovený cíl, a zároveň jsou do vyprávění plně začleněné atrakce v podobě různých komplikací na cestě a přibývajících antagonistů. Výtky, že čtvrtý přírůstek do madmaxovské série jenom vrší atrakce, nejsou proto zcela na místě. Příklon k této tradici, vztahující se původně ke krátkometrážním počinům z přechodných dob kinematografie mezi "předváděním" a "vyprávěním", se projevuje i na struktuře tohoto dvouhodinového putování tam a zpět. Na první pohled se výstavba může zdát konvenční, protože s výjimkou klimaxu trvá každý akt cca půl hodiny (na konci prvního se Max osamostatní, v závěru druhého se znovu-spojí s uprchlicemi...) a každých patnáct minut je dílčí bod zvratu nasměrovávající příběh dál. Nekonvenčnost ovšem tkví v tom, že s výjimkou epilogu má ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA podobu dvanácti cca desetiminutových krátkometrážních "epizod" (tj. délku oněch chase films), které na sebe navazují příčinně rozvíjenou akcí, vývojem postav a užívající ozkoušených serializovaných postupů jako cliffhangerů, záchran na poslední chvíli apod._____ Millerův poslední režijní a scenáristický zářez ve filmografii se vedle této poetiky úspěšně snaží překonat své zjevnější předobrazy: westerny a ozploatace. Z westernů přejímá model putování krajinou s chráněnou komoditou (část "fordovek") a pozdější důraz na silné ženské postavy (TENKRÁT NA ZÁPADĚ - a později RYCHLEJŠÍ NEŽ SMRT či SEXY PISTOLS ad.). Ze subžánrově velmi rozmanité ozploatace, tj. australské brakové/žánrové produkce od 70. let dál, fetišizování aut stavěných nad lidi a upřednostňování kaskaderských výkonů před vizuálními triky (carsploitation) a nebezpečí představované přírodou (ekohorory) a samozřejmě motiv pomsty._____ Už původní trilogie ŠÍLENÝ MAX vycházela z leoneovských westernů: titulní postavu konstruovala jako "bezejmenného" hrdinu z donucení, který funguje jako průvodce (post)apokalyptickým světem. Ve ZBĚSILÉ CESTĚ tomu není jinak, liší se pouze pojetí světa, který není založen na střetu dvou kmenů (dvojka) anebo selhávajícím matriarchátu (trojka), ale na myšlenkách některých směrů třetí vlny feminismu, zejména ekofeminismu a svým vývojem vyprávění i neomarxistického feminismu. Byli to muži, kdo zničil svět, a jejich zbraně, které způsobují smrt, zatímco ženy mají plodivou sílu jak rodit, tak i vybudovat nový - zelený - svět. A především, svrhnout stávající uspořádaní světa, ve kterém se (po dvojce, kde šlo o benzín a trojce, kde šlo o elektřinu) člověk stal komoditou. Asi tolik k významové plochosti šílícího Maxe._____ To je, slovy T. S. Eliota, způsob, jakým skončí svět, jak ho známe. ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA ale předkládá svět, který mnozí budou jistě rádi prozkoumávat v dalších rozšířeních napříč médii a platformami: ve videohře, která přímo předchází dění filmu a která nás zavede do Ropanova, a spin-off komiksech, ve kterých by se čtenáři měli dozvědět víc o "backstory" Nadsmrťase, Nuxe, Furiosy a Maxe. A proč by to někdo chtěl dělat? Protože má člověk při sledování ŠÍLENÉHO MAXE: ZBĚSILÉ CESTY chuť samým nadšením začít masturbovat, i když hrozí, že si ho sedře - a s nástupem skoro půlhodinového klimaxu možná i utrhne. (27.05.2015) (méně) (více)

Muži v řetězech. Tak zábavné, jak jen film o bandě psychopatů, kteří se nahánějí pouští, může být. V největší zradě Šíleného Maxe zároveň spočívá jeho hlavní síla. Titulní hrdina je přinejmenším polovinu filmu zpacifikovanou a zpasivněnou vedlejší postavou, která příběh sice svými slovy uvede, ale rozhodně neovlivňuje jeho směr (oproti dvojce není rozsah vyprávění zdaleka tak úzce vázán na Maxe - o jedné z jeho akcí jsme naopak „drze" zpraveni jen velkým výbuchem kdesi v dáli). Za volantem sedí, v doslovném i přeneseném významu, ženy. Krásné, spoře oděné (jako většina postav, takže bych film neosočoval z dvojího standardu), ale nemilosrdné, jde-li o muže, kteří jsou automaticky – a z větší části oprávněně – vnímáni jako hrozba. Výjimku nepředstavuje Max, který by ani nemusel mít na tváři masku a na rukou řetězy, aby byl jej někdo zaměnil za zvíře ovládané pudy. Zatímco jeho cíl shrnuje od začátku do konce jedno slovo („přežít“) a Miller zapojuje maximum stylistických prostředků, abychom jeho přežívání prožívali na vlastní kůži („úlevné" utnutí hudby). Motivace divoženek mají oproti tomu větší hloubku a vybízejí k mnoha otázkám, jež si u akčních blockbusterů zpravidla nekladete. ___ Všichni muži ve filmu jsou do jisté míry posedlí fyzickou sílou, destrukcí a dominancí. Dominancí nad ženami i nad svými stroji, které je očividně dostávají do rauše stejně účinně jako čerstvá krev. Zbožštění a fetišizace výkonných vysokooktanových mašin, s nimiž by jejich řidiči nejraději splynuli (přestříkání úst sprejem na disky kol) jsou místy tlačeny za hranu té nejujetější komiksové stylizace (stejně jako jména postav, mezi nimiž chyběli už jen Poblijus Tupus a Pyjus Čůrus), která se trochu rozchází s realistickým základem zobrazovaného světa a syrovou brutalitou násilí. Film je někdy trochu víc a jindy trochu míň přepálenou operou na čtyřech kolech, s masivními explozemi a souboji s motorovými pilami namísto árií. Stejně jako byly operami svého druhu Leoneho spaghetti westerny. Srovnatelně intenzivní dojem nepřerušované akce, která vám dává čas sotva na vydechnutí, jsem měl posledně u jihokorejského pseudo-spaghetti westernu Hodný, zlý a divný (Šílený Max by pro své tempo a šílené nápady zasloužil podtitul Hodně zlý a divný). ___ Ženy na druhé straně v návaznosti na myšlenky ekofeminismu zosobňují péči, tvoření a snahu obnovit vazbu člověka k přírodě (v jednom z kritických okamžiků jim životy zachrání strom). Nechtějí měnit pravidla stávajícího světa, ale vybudovat (nebo možná lépe „nechat vzklíčit“) svět nový, založený namísto válčení, kontroly a kořistění na ochraně, spolupráci a starostlivosti. Jejich největším bohatstvím nejsou zbraně ani benzin, ale semena rostlin. Film není v hájení alternativního životního principu militantně radikální – namísto úplné odluky od mužů navrhuje jako řešení částečnou syntézu –, ale stejně to chtělo pořádnou kuráž, udělat z návratu velkého akčního hrdiny pekelně divokou feministickou jízdu. (Nebýt obraz nemile tmavý, o 3D bych vyjma jednoho záběru ani nevěděl.) Apendix: Věřím, že analytičtější text o střihu dokonale rytmizovaných akčních scén a využívání postav jako orientátorů, díky nimž je akční běsnění navzdory skokům přes osu stále bezproblémově přehledné, sepíše někdo povolanější. Rozšířená verze komentáře zde. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, JFL, Madsbender, ORIN, Arbiter, Havenohome, ScarPoul, rikitiki, Triple H (14.05.2015) (méně) (více)