Aquaman

Aquaman má na jednu stranu špatnej příběh plnej prkenných hlášek a hereckých výkonů, na druhou je to ale pekelně zábavná podívaná zasazená do tak vymazleného prostředí, které tu snad nebylo od Avatara. Cringe, kde se baví i ta nejposlednější digi-ryba, Willy už nepotřebuje zachránit a jedna Verneovka dostává moc pěkné cameo. Tenhle mix Souboje titánů, Star Wars a Indiany Jonese uzavírá rok 2018 ve velkém stylu. Až se na tohle budou dívat Japonci, tak budou tak strašně vyděšený a zároveň vzrušený z toho kolik je tam chapadel! (13.12.2018)

Tupé omalovánky od DC, které více než co jiného připomínájí sterilní svět Marvelu se zástupem kladných hrdinů s dobrou duší a záporáků, kteří chtějí kupodivu zničit/ovládnout svět. Plus za to, že tady se to tentokrát odehrává pod vodou, palec nahoru za zvukaře a efekťáky, kteří se na podvodních městech vskutku vyřádili a Jason Momoa je cool a umí se slušně ohánět, což už nějaký pátek víme. Děj ale o ničem. (19.03.2019)

Má to žábry, legíny, po mámě půlku příboru, a skáče to. Co je to? Kvakvaman! Hraje ho Momoja, Džejsn. Takže ženská část publika vcelku spokojeně vrní, neboť onen herec vlastní statné těleso (mladší třou stehna o sebe) a v reálu przní stařenu (zkušenějším pro přemíru lubrikace vykluzují venušiny kuličky, zasloužilým rodičkám pak venušiny koule). Druhé, v dnešních dobách dost opomíjené pohlaví, pak většinou nebere pana Conana Droga jako nekalou konkurenci, ale ideál, takže si též nestěžují. A děti? Znáte je. Hovádka. Těm se líbí ten příběh! No, já osobně za Jasona házím dvojku, protože z něj taky teču jak Němcová z funkce, a tvůrcům bych doporučil jednou vlézt do bazénu tři na sedm s alespoň metrovou hloubkou a vyzkoušet si, jak v něm fungují fyzikální zákony. Ti se pak nasmějí nad tím, co za píčovinu vytvořili, až hanba. (09.05.2019)

Po x letech DCčko, za který se nestydim - sem na něj hrdej! Od poslední neskutečné mise s Tomíkem mě v kinech nic tak nepohltilo. Film klidně může bejt přeplácaná akční blbůstka s pitomě naivníma cheesy scénkama, ale když mě dokáže na subjektivních 20 minut pobavit podobně jako Aquaman, s maximálním hodnocením neváhám. Za mě prostě esence blockbusterové zábavy. (05.01.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)