Aquaman

Možná bylo chybou si u toho ještě hrát hru na mobilu, hledat nový auto na internetu a hladit kocoura. Děj mi trochu unikal, ale to podstatné jsem asi dal....Sandokan si po pár štouchanicích osedlal Gappu, kříženou s Krakenem, a pomocí hlášek jako Vzdej se trůnu a Rozhodne boj se vypořádá s lesklým pičusem. Jen nechápu, proč tam hraje Willem Dafoe a Nicole Kidman... (31.01.2019)

Blockbustery byly vlastně vždycky stupidní, tak nemám důvod se tolik divit, že ty současné jsou taky. Nejvíc mi asi vadila ta hudba, působila rušivě a nepodporovala akci, spíš jako by šla manicky proti srsti, plus se až příliš snažila být cool a vybudovat si svůj signature riff jako u Wonder Woman, z mého pohledu a poslechu neúspěšně, protože si zpětně nevybavím jedinou notu, jenom jak mě to štvalo. P. S.: Amber Heard ať se smaží v pekle. (14.03.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

Esence dobrodružství, jaká tu dlouho nebyla a jakou chodím do kina dodnes hledat, napsaná na míru neotesanému polohavajanovi s nejsympatičtější dávkou čirého testosteronu v kapse. V návalu nadšení nad parádními efekty, neutišitelným tempem i trefným obsazením rád zapomenu, jak moc se výpravou a kombinací komiksových námětů jde k marvelovským sousedům, konkrétně k Thorovi a Black Pantherovi. Pro jednou ale takové napodobování vychází dokonale, snad protože snadno ukazuje vlastní tvář a při každé větší atrakci (souboj bratrů, Sicílie, Hlubiny) ukazuje, kolik srdce a elánu do něj tvůrci v čele s Jamesem Wanem dali. Proto přeji hodně štěstí věčným reptalům, kteří nejhlasitěji brblali, že se adaptace komiksů od DC berou příliš vážně, aby teď stejně intenzivně namítali něco o bezstarostných omalovánkách. Já sám ale po Wonder Woman definitivně říkám, že cesta nekonečně provázaných světů a týmu je v tomhle vesmíru pasé a právě nápadité sólovky, do poslední minuty těžící svůj vděčný svět, jsou tou správnou cestou. (18.12.2018)

Je mi jasné, že snímok "Aquaman" je určený prioritne čitateľom komixov. Pochopil som, že to nie je natočené pre bežného mainstreamového popcornového kino diváka. Je to film, ktorí dokážu plne oceniť iba ortodoxní obdivovatelia americkej komixovej tvorby. Ja medzi nich nepatrím, ale rád sa nechám unášať do sveta fantázie, kde je možné úplne všetko. Takže som sa ani pri jeho stoštyridsaťtri dlhej minutáži nenudil. Bolo to úžasné podmorské dobrodružstvo plné sýtych farieb, dychberúcich obrazov a s príbehom, ktorý skončí dobre. Zrejme preto, že mám v sebe stále hravosť a zostatky detskej duše, tak som nebol sklamaný. No podotknem tiež aj fakt, že kvôli mojej ignoráncii ku tvorbe takých komixových veličín ako DC Comics alebo Marvel, som z toho ani nepadol na zadok. Bol to skrátka dobrý akčný fantasy film, ktorý ma zaujal predovšetkým svojim bombastickým vizuálnym spracovaním. *** (23.03.2023)