Aquaman

| Rozpočet: 200 miliónov $ | Tržby: 1,038 miliárd $ | Až na pár svetlých momentov s mladým Aquamanom alebo dospelým, je celý film preplácaným digitálnym tornádom, ktoré má síce milión farieb, ale ani štipku duše. Najviac som sklamaný z toho, že film pre mňa nefungoval ani ako off-brainový popcorňák, nakoľko ma ubíjala aj ospevovaná vizuálna stránka. Ten červenooký pirát záporák a jeho pomocníci? Najnevkusnejšie kostými, ktoré som asi v živote videl. To, že to celé vôbec nedáva zmysel, a že je to instantné jak čínska polievka z večerky, to by som aj odpustil, ako kope iných filmov. Ale že sa na to ešte aj zle pozerá, to už fakt nie. Naviac, pokusy o marvelovské odlahčenia robia z celku nepodarenú komédiu. Netušil som, že raz budem mať pocit straty času pri pozeraní filmu z dielne DC Comics. Čím ďalej, tým horšie... (13.12.2018)

Adekvátní film pro dvanáctileté děti - což je zatím asi nejdál, kam se DC dostalo. Musíte přijmout premisu, že všechno, co je v tom filmu nesmyslné a stupidní (a že vytvořit seznam by dalo zabrat) je záměrné, protože se ten film bere s nadsázkou - tedy samozřejmě krom všech těch jiných scén, které se zase berou smrtelně vážně. Vyznat se v tom je těžký. Wanova digitální opulence by se podle mě víc vyjímala v cutscénách God of War nebo podobné blbiny, kdy by se dalo odreagovat během hraní, a koukat na to v kuse dvě a půl hodiny je poměrně úmorné - i když ne přímo nesnesitelné (jako třeba u Transformers). Lépe by film fungoval, kdyby měl v čele dobré herce, ale že Momoa postrádá náznak charismatu a jeho prostomyslný buran nebude zrovna synonymem zajímavosti, se dalo tušit, tak jsem se dopředu obrnil. Vlastně jsem vcelku mile překvapený - je to snesitelná stupidita, kde ta jediná ambice, digitálně dočůrat co nejdál, je naplněna uspokojivě relativně ku ceně vstupenky. Trochu bych být tvůrci pokrátil postavy, víc se soustředil, našel lepší herce a méně okázale pohrdal inteligencí publika - ale tak nemůžu mít všechno. 50 % (13.12.2018)

Po x letech DCčko, za který se nestydim - sem na něj hrdej! Od poslední neskutečné mise s Tomíkem mě v kinech nic tak nepohltilo. Film klidně může bejt přeplácaná akční blbůstka s pitomě naivníma cheesy scénkama, ale když mě dokáže na subjektivních 20 minut pobavit podobně jako Aquaman, s maximálním hodnocením neváhám. Za mě prostě esence blockbusterové zábavy. (05.01.2019)

Tupé omalovánky od DC, které více než co jiného připomínájí sterilní svět Marvelu se zástupem kladných hrdinů s dobrou duší a záporáků, kteří chtějí kupodivu zničit/ovládnout svět. Plus za to, že tady se to tentokrát odehrává pod vodou, palec nahoru za zvukaře a efekťáky, kteří se na podvodních městech vskutku vyřádili a Jason Momoa je cool a umí se slušně ohánět, což už nějaký pátek víme. Děj ale o ničem. (19.03.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)