127 hodin

Nevím, o co se tímhle filmem Danny Boyle snažil, ale tím, jak na mě zapůsobil, se mi jeví jako naprosto zbytečný počin. 127 hodin je v podstatě koncipován jako jakási hraná dokumentární rekonstrukce, ale na to, aby byl takto vnímám je pojat až příliš filmovým způsobem. Danny Boyle se snaží seč může, aby ze skutečného příběhu vymáčkl co nejvíce, nicméně výsledek je značně rozpačitý. Místo, aby budoval napětí a znepokojení z pomalu se blížícího tragického konce/snahy o záchranu, zabředá pouze v technických vychytávkách (zejména co se kamerové práce týče), sítí vzpomínek, které mají v divákovi vyvolat lítost nad osudem hlavního "hrdiny". Zobrazení Ralstonovy snahy o záchranu vlastní ruky je zjevné jen z úplného úvodu, kdy je dobrodruh "uvězněn", zato si divák dosyta užije Ralstonovu duševní změnu. Doslova trapně pak vyznívá humanismus, který z filmu doslova sálá. Přitom si za všechno mohl Ralston sám, když se zachoval jako naprostý sobec a egoista a nedal nikomu vědět, kam se na svůj trip chystá. Žádný velký příběh o lidské vůli, nezlomnosti ducha a odvaze, ale jen dostatečné varování pro všechny, kteří se cítí totálně free, když o jejich cestě nikdo neví a myslí si, že je příroda už nemůže ničím překvapit. (26.02.2011)

7620 minut je k rozporuplnému přijímání obecenstvem svým naturelem doslova předurčeno, protože zkušený evropský šéfkuchař Boyle tentokrát vaří bez diskuze z vody. Sice v nádherné kuchyni, v těch nejmodernějších hrncích a na nablýskaném sporáku, ale pořád jen z obyčejné H2O, jejíž chuť už dopředu dobře znáte. Přelívá ji z menší nádoby do větší, uvádí do bodu varu, ochlazuje, cedí a míchá, mlha reminiscencí a halucinací se vznáší k digestoři, ale požadovaný chutný pokrm stále ne a ne přijít. Když už se člověku začne v hlavě cynicky přehrávat jistý song od Buty a chce varovat před cestou do muslimských zemí, kde absence některých částí těla může značit zlodějskou minulost, zjeví se závěrečný videoklip o touze nevzdat se, bojovat a žít a vy najednou zjistíte, že si Chef Danny k tomu vaření pustil z rádia nádhernou hudbu islandských Sigur Rós a posunul tím zase vše do trochu jiného rozměru. Jo, jo, naladit na rádiu ve správný čas tu správnou stanici, to on uměl vždycky na jedničku.. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, nevím, zdali by někdo dokázal, i přes všechna ta negativa, natočit příběh Arona Ralstona líp, protože Nolan by tam chtěl mít lucidní sny o netopýrech, Fincher točí zásadně v noci a Kubrick je už na všechno moc mrtvý.. (21.07.2011)

Příjemná jednohubka, velmi moderně a nápaditě natočena, Boyle excelentně diriguje kameru i střih, bere si na paškál atraktivní látku, vypráví se zanícením, intenzitou a v neposlední řadě se umí postarat i o svěží hudební doprovod. Pochybnosti však zůstávají na množství obsahu, uvidíme pár nejasných flashbacků, nějaké úpění, smutek i zlost a dále už moc není co... 127 hodin (mimochodem podle mě nepříliš šťastný název pro film, který je mnohem více založen na pocitech, než na rekonstrukci faktické události) tak ve všech tech panenských záběrech vyzní zkratkovitě, možná i málo depresivně. Emoce utrpení sice vynahrazuje dost brutální vyvrcholení, ale v celkovém náhledu film trooošičku sklouzává k povrchní jednohubce. 7/10 (07.01.2011)

Jedna z dalších one man show, která je tentokrát podle skutečné události. I když se to jistě nedá označit za one man show, díky expozici s více lidma a dalším flashbackům. Ale hlavní roli tu zaujímá James Franco, kterýmu ty vážnější role sluší a rok 2010 se v rámci hereckých charakterů vydařil (viz. Howl). Danny Boyle dělá čest dramatům a jeho rukopis je víc než jasný. Spolu se soundtrackem a střihem vzniká hezký film, který se však do historie nezapíše, ale zanechá v každém z nás rýhu jako v balvanu. (16.01.2011)

127 hodin utrpení se tu kříží se 127mi hodin oslavy života. V televizi, na internetu, v novinách...všude se setkávám se zmarem, zvráceným osudem, smůlou a neštěstím. Všude k mně přichází zprávy o tom, jak lidi vzdávají svůj život, jak nechtějí žit, jak přemýšlí nad špatnými věcmi a jak se ty špatné věci dějí a noviny o nich píší. Pořád a dokola se tak setkávám s negativními informacemi, které špatně působí na mozek. Možná ne pokaždé, ale jednou za čas to prostě dolehne. A pořád dokola! Jenže potom příjde Danny Boyle, chvíli před Oscary mi ukáže film, který vypráví o pravém opaku a já na poprvé nevím, co si o filmu myslet. Teď už to vím. Lépe natočenou oslavu života jsem ve filmu prostě ještě neviděl, jestli jsem vůbec někdy nějakou viděl, protož zmar a prohra si to čoudí ke dveřím každého z nás ze všech směrů. Danny Boyle je pan režisér a mám strach, že to s těmi Oskary bude mít nesmírně těžké. Podle mě by si ho tento film zasloužil daleko více, než Milionář z chatrče. Rozhodně Vás překvapí například fakt, že film není točen a la home-made, ale právě naopak naprosto regulérním způsobem. Jo...a závěrečný výběr skladby? Nádhera, která se z filmu nezapomíná a v tomto případě se naopak ještě hodněkrát připomene. Nádhera! Dost možná už teď film roku. (31.01.2011)