Nákaza

-"Blogování ale není novinářství, je to graffiti s interpunkcí." Navzdory tématu hodně sterilní - nebo takhle: Tenhle mix "vědeckého" odstupu a osobních vhledů do postav mi přišel jako velké plýtvání potenciálem. Neseděl mi ten videoklipový styl. Nebo nevím, jestli to slovní spojení je správné k popisu toho, co mi na filmu vadilo. Mám na mysli ten způsob, jakým se to sbíralo do souvislostí. Každopádně vždycky když začala hrát hudba, moje zaujetí šlo okamžitě dolů. Ale když jsem se dívala na jednotlivé scény samostatně, mohlo v nich být něco hodně tíživého. Taky jsem si dobrou hodinu myslela, že se dívám na Marka Wahlberga a teprve potom jsem si všimla, že to je Matt Damon. (08.11.2014)

No prosím, a mně se bude pořád někdo divit, že mám hrůzu z MHD, nechytám se tam žádných tyčí a každý pokašlávající člověk mě děsí, a že si ruce myju důkladněji než lékař před vstupem na operační sál. Všechna čest, Stevene Soderberghu, tohle se vám povedlo. Virus číhá za každým rohem, z obyčejného podání ruky nebo použití platební karty se stává smrtelné nebezpečí, desítky, stovky, tisíce a statisíce lidí umírají... A mě to nenudí. Nákaza je vlastně klasický film katastrofického střihu, jakých dříve vznikala velká spousta. Stejně jako Když se čas naplnil, Skleněné peklo, Roj a další je i tenhle snímek plný známých tváří, co jednak (pochopitelně) lákají diváky, ale zároveň prokazují medvědí službu scénáři. Díky jejich představitelům nás totiž zajímají i ty postavy, jež by jinak byly úplně obyčejné, a také je vlastně jedno, že žádná z nich není postavou hlavní. Děj, který se vyvíjí podle očekávaného vzorečku (nákaza-umírání-protilátka-otazník), vypadá sice všedně, ale zároveň působí příjemně dramaticky a díky jaksi chladné a znepokojivé režii, kameře a hudbě i tak nějak těžce. Velká škoda, že Nákaza není delší alespoň o půl hodiny. Propracovanosti příběhu i postavám by to určitě prospělo a film by se snad zbavil i toho poněkud uspěchaného závěru. Jinak není co vytknout. (18.02.2012)

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Nákaza není jen tak ledajaký film. Je to spíš film velmi prorocký, neboť ukazuje zásadní rozdíl mezi 20. a 21. stoletím, který by se dal charakterizovat i jako rozdíl mezi macro a micro strukturami. Jestliže přicházelo ve 20. století největší nebezpečí s jadernou katastrofou a největší úspěch s přistáním člověka na Měsíci (podle mě to nejtitánštější, co kdy lidé dokázali), ve 21. století se přesunujeme do micro struktur: největší nebezpečí skýtají biologické zbraně a kyberútoky hackerů a největší úspěch přistání s nanoboty v lidském těle, jak o tom referují Tata Bojs v Léčiteli. Po stovky let označovala Velká čínská zeď stavbu z cihel a kvádrů; dneska označuje firewall hlídající čínský přístup k internetu. Tématem číslo jedna zkrátka už nejsou velkolepé výbuchy a jaderné hřiby, ale, jak naznačuje Nákaza, spíš malý nebezpečný breberky v podobě biologických zbraní – doslova nepřítel bez tváře, skrytý a nevyzpytatelný. Odsud vidíme, proč byl teroristický útok na věže WTC a jejich následné zřícení v září 2001 spíše posledním spektakulárním dozvukem válek dvacátého století, než aby předjímal charakter válek století jedenadvacátého. Očekává nás totiž něco nepoměrně zlověstnějšího: hrozba „imateriální“ války provázené neviditelným útokem – viry, jedy, které mohou být všude a nikde. Na úrovni zjevné materiální reality se nic zvláštního neděje, žádné velké exploze, a přece se důvěrně známý vesmír hroutí, živo se rozpadá. Vstupujeme do nové éry paranoidního válčení, ve kterém bude největší problém představovat identifikace nepřítele a jeho zbraní. Nakonec přesun od čitelných macro struktur k nevyzpytatelným micro strukturám kopíruje i přechod od newtonovské fyziky ke kvantové teorii: jakkoliv je kvantová teorie nejúspěšnější teorií, kterou kdy lidská mysl vytvořila, je vybudovaná na vratkých základech náhody, štěstí a pravděpodobnosti. Na rozdíl od newtonovské teorie, dávající jasné, jednoznačné výsledky pro pohyb, umí kvantová teorie udávat jen pravděpodobnost. Tento rozdíl mezi oběma stoletími bude mít zásadní vliv i na kinematografii, jelikož biologické zbraně nebo kyberútoky nejsou tak vizuálně atraktivní jako výbuchy atomovek nebo ekologické hrozby. Jak pronese jedna z postav v Nákaze: virus je příliš malý na to, aby ho zachytila kamera. Soderbergh se s tímto omezením a současně výzvou pro kinematografii vypořádal velmi dobře. Otázka zní, jak se na tomto poli povede ostatním filmařům. (23.01.2012)

Pokud má polovina žen AIDS a druhá prasonetopýří chřipku, přestává platit klasická tuberkulózní poučka, že se maj píchat jen ty, co kašlou. Ve výše uvedeném případě má jeden rozhodně zaručenou delší životnost u těch s lézemi. Teda jestli nakonec stejně nechytnou tu chřipku. Ale to už se příliš filosoficky zamotávám. Typická Soderberghovina. Ten chlap je prostě mistr ve svém oboru! Dokáže si nacpat před kameru snad každou profláklou hollywoodskou držku, sehnat macatý rozpočet a pak rutinovaně natočit nudný a neosobní film, na který zapomenete snad ještě před závěrečnými titulky. A takhle mu to prochází už hezkých pár let. Je to jednoduše frajer nebo Bruckheimerův nemanželský synek? (13.12.2011)