Avatar: The Way of Water

Z pôvodného Avatara som bol v čase premiéry nadšený, videl som ho v tej správnej dobe a ponúkol mimoriadny audiovizuálny zážitok, pričom mne vyhovoval aj príbeh a postavy, takže som si ho veľmi užil. Ale nestala sa z neho pre mňa tá klasika, ktorú by som pozerával opakovane, stačilo mi ho vidieť len párkrát, aj keď výborný je stále, čo som si aj teraz po rokoch znovu zopakoval. Preto som k pokračovaniu pristupoval trochu opatrne, táto látka ma už tak nezaujímala, ale predsa len je to stále Cameron, ktorému verím a po traileroch som sa začal znovu tešiť a našťastie som sa nesklamal. Ale mám tu dve veľké výhrady, ktoré mi to celé kazia a bez toho by to bol opäť perfektný film. Prvou sú jednoznačne záporáci, nechápem, prečo sa rozhodli pre tento krok, oživiť vojakov z prvého filmu a vložiť ich do avatarov, veď tento svet ponúka toľko možností a toto je strašne béčkové a nezaujímavé. A tou druhou je prekvapivo komornosť. Samozrejme stále je to veľkolepý blockbuster so všetkým, čo k tomu patrí, ale zatiaľ čo v jednotke šlo vlastne o všetko, boj dvoch rás na planéte, ktorý mohla vyhrať len jedna, tu ide len o osobný spor dvoch malých skupín, rodiny Jacka Sullyho a pár vojakov z okolia Quaritcha a tak to nepôsobí tak správne osudovo, ako predtým. Ale toto sú vlastne aj jediné väčšie zápory, zvyšok je už perfektný. Film by sa dal rozdeliť na tri hodinové tretiny, ktoré mi prišli pomaly ako samostatné filmy. Tá prvá je rozhodne najhoršia, je to síce poriadne dynamické a akčné, tu sa stále niečo deje, ale ja som mal pocit, akoby som sledoval nejakých Transformers, hlavne tými záporákmi a udeje sa tu toho zbytočne moc. Prvý diel si ma získaval postupne a toto pokračovanie akoby to chcelo všetko hneď a mne to teda nesedelo. Ale zmenou prostredia a príchodom k morskému kmeňu v druhej tretine je to konečne ten pravý Avatar. Film spomalí a začne sa viac sústrediť na maličkosti a detaily a toto som si už vychutnával. Všetky postavy dostanú svoj priestor, Jack a Neytyri síce idú trochu do úzadia, ale vždy sa vrátia v ten pravý čas, ale celkom si ma získali aj ich deti, hlavne dcéra, ktorá tu má zaujímavú fantasy líniu. Opäť je tu kladený dôraz na prírodu, spolužitie v harmónii, medzi sebou, ale aj so zvieratami, v tomto prípade hlavne s veľrybami a toto ma už skutočne bavilo, hlavne všetky podmorské scény sú úžasné. A v poslednej tretine to všetko samozrejme vyvrcholí, akcia strieda akciu, pribudne silný osobný motív a tak toto ma už bavilo až do konca. Po akčnej stránke tu môžem len chváliť, akcia je ešte lepšia ako v jednotke, čo som teda nečakal, ale skutočne. Veľkolepá, nápaditá a v rámci možností aj pomerne drsná. Cameron si vychutnáva všetky detaily a tak na tie zbrane a techniku je radosť pozerať. A najlepšia je všetka akcia z poslednej hodiny, či už morská akcia, kde obe strany nasadia tie najťažšie zbrane, alebo aj finále na lodi. Trochu ma ale sklamali vedľajšie postavy, teda len tie ľudské, toto Cameron zvládal lepšie, tu sú také obyčajné, len určené na zabitie. A aj od hudby som čakal trochu viac, vlastne si len splní potrebný štandard, ale mohla byť údernejšia. A vizuál je opäť revolučný, toto nikto iný nedobehne ešte dlhé roky. Takže prvý film bol určite lepší, pokračovanie má viac slabín, ale s radosťou si to pozriem znovu, tie dve skvelé hodiny za to stoja. Škoda tej prvej, ktorá im nestačí a kazí mi hodnotenie, inak by som šiel zase naplno. <strong>81%</strong> (31.12.2022) (méně) (více)

Když jsem v minulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli (vstupuje do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života) – a to i ve srovnání s trochu odtažitou předlohou. Zájem ukázat Arrakis nejen jako kulisu/pozadí dějů dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyky a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale je v tom víc, mnohem víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé? // Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská perzonifikace, pandorská Gaia, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, možná není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské ságy jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy, jak se ukazuje ve druhém dílu, dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze svůj bující život, ne nutně lidskými slovy. // Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se tady v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních korporací), ne o nějakém zapadlém nebo undergroundovém festivalovém dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak –⁠ že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost přiznána celé planetě! Něco se tu zjevně odehrává, nějaký skrytě neskrytý pohyb, jemuž možná porozumíme až s odstupem času. A přijde mi důležité o tom mluvit, upozorňovat na to. // Ale zpátky k filmu. Schopnost nebo neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro které (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská cesta z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny (unobtania, doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že tohle byl pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba –⁠ mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore –⁠ „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier)⁠, jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky (jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky). // Ve většině sci-fi knih a filmů je to vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země=lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás jako diváky staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými vetřelci, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit si ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které –⁠ a to je dobré zdůraznit –⁠ nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz např. Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena (dostatečně vysokou) cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení. // Avatar: The Way of Water, kromě toho, že je osudově nádherný a technicky přelomový (o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde), je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji tvoří, pouze materiálem ke zpeněžení (nebo přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům, pokud se jmenujete Elon Musk). A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex (odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i v tomhle uhodil Cameron hřebík na hlavičku). // Abych se ale přesunul také do více osobní roviny. Cesta vody není pozoruhodná jen výše řečeným, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník všeho dění, lůno vztahů. Tam tepe její srdce nejhlasitěji, vskutku „mocně". Přičemž se opět poněkud vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, ale také (a hlavně) mezi různými formami života – tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velká rodina života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že jsou ochotní nasazovat za druhé své životy, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá, a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít. Nevím, do jaké míry je to dané tím, že teď obecně silněji reaguji na cokoliv, co se nějak týká rodičovství, ale přišlo mi to v tomhle směru ohromně silné, i když současně dost bolestivé. Ale to už bych prozrazoval příliš... P. S. Nechci, aby to vypadalo, že si nejsem na Avatarech vědom problematických vrstev. Dobře rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté...) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické (pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem), čemuž nepomáhá ani sám Cameron svými historicky pomýlenými výroky, které severoamerické původní obyvatele, naše současníky, situují do minulého času (viz často citovaný výrok o kultuře Lakotů odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o své právoplatné místo na světě i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla). Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, což koneckonců dokládá i svými mimofilmovými aktivitami, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní apropriace je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně. (19.12.2022) (méně) (více)