Tady to musí být

Film o holocaustu všedního dne, zapomínacích rituálech, nepřenosnosti dějinné zkušenosti, strachu dospět, amerických fetiších (zbraně, auta, velké objekty) a obyčejných gestech neobyčejného významu. Sorrentino rozšířil svůj tematický záběr, ač si jako svědka stavu soudobé společnosti opět vybral jediného člověka, jedinou zvláštní bytost. Více než dříve tentokrát nestřídá jenom záběry ukolébavkovitě statické s prudce dynamickými, přepíná také mezi mikro a makro hlediskem. Menší je vina toho muže, který přispěl ke spáchání dvou sebevražd, větší toho, který léta soustavně ponižoval bezbranné vězně. S tím, jak Cheyenne pomalu dospívá a přechází od drobných zlomyslností (supermarketová sabotáž) k zodpovědnějším činům, se mění také jeho pohled na skutečnost a nálada filmu. Scény jsou komponované jako krátké skeče, ale díky zasazení do kontextu vyprávění nejenže nepůsobí samoúčelně – některé z nich jsou více mrazivé než komické (vrcholně bizarní moment s obézní fanynkou a projíždějícím chlapíkem, jemuž knír dodává hitlerovské vzezření). Atmosféru Tady to musí být nelze postihnout jedním adjektivem, musíte ji zažít. Měnění perspektivy, vybroušený vizuální styl, vnitřní dynamika a nevnucující se humor – vše se Sorrentinem spolurežíruje Sean Penn. Jeho zombie walk určuje tempo filmu, který je pomalý a současně (díky kameře) neustále v pohybu. Zatímco pohyb vnitřní, v protagonistově mysli, si musíme z postupně doplňovaných informací domýšlet. Občasné ozvuky Cheyennových divokých rockerských let zase nacházejí komplice v náhlých kamerových nájezdech. Stejně jako film, i hrdina se vzpírá uzavření do jasně dané škatulky. Nikam nezapadá, sám pořádně neví, kým je. Jako v každém oidipovském dramatu může poznat sebe jedině skrze otce a otce v tomto případě pozná jedině pochopením holocaustu… a lze snad pochopit holocaust? Jeho nezařaditelný zjev ho vylučuje ze světa povrchního skenování skutečnosti a zároveň mu propůjčuje zvláštní privilegium neškodného neználka, s nímž je kdekdo ochoten zapříst dialog. Sám si však v průběhu cesty začíná uvědomovat, že hledět na svět zpoza masky dítěte je sice pohodlné, ale rovněž krajně nezodpovědné a vyvolávající pocit neúplnosti. Pocit, že „tady něco není v pořádku“. Není a zřejmě ani nikdy nebude, protože hledání ve skutečnosti nikdy nekončí, ale právě díky tomu jde o jeden z nejpodmanivěji podivných snímků posledních let. 90% Zajímavé komentáře: FlyBoy, Šakal, ZuzkaZ, mat.ilda, F.W.Colqhoun (10.01.2013)

Slušná kamera, skvělý výběr hudby, ale jinak mi to moc nedalo. Celý film je hlavně o životní situaci Cheyenne, která se sice v průběhu filmu vyvíjí relativně chytře, ale její (očekávatelný) závěr podá bez vysvětlení, proč k němu došlo. Podobně odbytě působí i vyvrcholení pomsty. Navíc k Cheyenne jsem prostě sympatie najít nedokázal a celou dobu mi lezl na nervy. Zazní zde několik zajímavých myšlenek, jiné - podle mě - chytré víc, jiné chytré míň. A pak je zde ještě pár menších dějů, jejichž uzavření je podobně nedostatečné, jako vlastně celý film. Své diváky si to najde a rozhodně se nejedná o špatný film, navíc má dobře vymyšlené postavy a zejména tu hlavní - tudíž žánr psychologický si to právoplatně zaslouží. Akorát mi to připadalo slabé, bez silného momentu, neskutečně chladné a kvůli tomu všemu ve mě Tady to musí být vůbec nic nezanechalo. I přes všechny klady. Slabé 3* (05.09.2020)

Na This Must Be the Place jsem se velmi těšila, ale i přestože začátek vypadal slibně, nakonec mě zklamal, neboť části, které se mi nelíbily, převažovaly nad těmi, co mne zaujaly. Snad to bylo zčásti způsobeno mou únavou, ale jistě i zmateným způsobem zpracování, neboť jsem mnohdy nechápala, co se právě děje, kdo je kdo a proč Cheyenne vyhledal zrovna tyto lidi. Také mám trošku problém se samotným Cheyennem, kterého Sean Penn ztvárnil ne jako sympaticky divného člověka, ale spíše jako nepříjemně divného člověka a pokud si neoblíbím hlavní postavu, pak mě většinou pořádně neosloví celý film. Díky vzhledu hlavní postavy, připomínajícímu Roberta Smithe, jsem očekávala alespoň dobrou hudbu, která by zážitek bezpochyby zpříjemnila – docela dobrá hudba tam sice byla, ale čekala jsem, že trochu více zabrousí do mého oblíbeného stylu. A poslední, co vytknu, je posledních pár minut, které mi připadaly jako propagace konformismu. Hodnotím tak vysoko, neboť si nemyslím, že by film byl špatný, naopak určitě najde své příznivce, za sebe však nemohu doporučit. (28.04.2012)

Paolo Sorrentino u mě na podruhé a opět velice solidně. Zase je vidět skvělá práce se vším, co k filmu patří. Některé táhlé záběry jsou naprosto ultimátní. Jako kdybych koukal na Kubricka. Stejně tak i hudba do filmu perfektně sedí. Každopádně od Božského, ve kterém jsem se občas nevyznal, tady vznikl trošku jiný problém....a to ten, že Sean Penn, ačkoliv je postava hodně výrazná a hodně dobře zahraná, pořád jsem jeho chování asi půlku filmu nechápal. Co nechápal, já nerozuměl celý jeho rodině, nerozuměl jsem žádným těm dialogům a tím, čím si procházel. Šlo to uplně mimo mě, ale postupem času jsem se do toho nakonec přeci jenom dostal. Bylo to těžký, ale dalo se to zvládnout, protože jakmile se objeví v USA, rozjede se vcelku slušná road movie, který chvílemi baví, chvílemi udivuje, ale hlavně vypráví další zajímavý životní evropský příběh, s dodatečným stigmatem druhý světový války. (13.05.2013)

Skvělý film, který se v mém okolí těší velké popularitě, skoro až kultovnímu statusu - samozřejmě asi hlavně zásluhou hereckého výkonu Seana Penna, který je zde skutečně nezapomenutelný. Další silnou stránkou filmu je jeho decentní, možná i lehce "divný" humor, který mi osobně velmi sednul. Motiv s holocaustem mi zde naopak přišel poněkud otravný a klidně bych ho ve filmu oželel (to je ale čistě problém mojí averze na filmy s touto tematikou, nikoli objektivní výtka k filmu jako takovému). Jinak bych mohl k tomuto filmu napsat v podstatě to samé, co jsem už loni psal k filmu MLÁDÍ - osobně mám raději Sorrentinovy italské snímky VELKÁ NÁDHERA a NÁSLEDKY LÁSKY, a to nejenom kvůli tomu, že mi je italština bližší než angličtina, ale i proto, že Sean Penn v mých očích ve vší úctě nemá na herecký výraz Toniho Servilla, mého velkého oblíbence. Ještě bych rád zmínil, že jsem z tohoto filmu měl velmi podobný pocit rozporuplnosti jako u ostatní Sorrentinovy filmografie - některé repliky mi zde přišly neobyčejně duchaplné, jiné naopak neuvěřitelně banální, a totéž v případě obrazové stránky filmu - některé záběry a scény jsou výtečné, jiné mi ve filmu přišly naprosto redundantní (skoro jako vyprázdněný art vystavěný jen na efekt - ve Velké nádheře je to třeba ta žirafa, tady je to pro změnu ta obří pistácie či reklamní billboard ve tvaru obří lahve). Osobně mi proto přijde Sorrentino trochu jako přeceňovaný režisér, ale přesto mám jeho filmy rád a baví mě, byť ne bezvýhradně. Tenhle za vidění určitě stojí. (31.03.2016)