Blondýnka

Ten film má vynikající jednotlivé scény a i velmi originální filmařský přístup, ale způsob vyprávění je na přes držku, opravdu neuvěřitelně zprasený zážitek a přitom při takové stopáži stačilo jediný - koncepční vyprávění a bylo to za 5. Ana de Armas je ovšem nehorázná bohyně za to jak Marylin ztvárnila, absolutní top ženský herecký výkon. (02.01.2024)

V poslednom období som videl niekoľko nepodarených životopisných filmov, vďaka ktorým mám chuť sa ďalším vyhýbať. Spravidla ich páchajú menej známi tvorcovia, ktorý sa tancom na hroboch slávnych snažia zachytiť odlesk slávy ich obetí, ktoré sa už nemôžu brániť. Je to aj prípad tohto chaotického filmu, u ktorého mám pocit, že nikto zo štábu nevedel, ako by mal výsledný produkt vyzerať. Keď sú postavy príbehu mŕtve autorská licencia je bezhraničná a ambície tvorcu smerujú iba k šokovaniu diváka. Tak ako pri romantických filmov nehodnotím okolitú prírodu, ani u životopisných filmov nepreceňujem podobu herca so stvárňovanou postavou. Ale ak scenár pripomína pozliepané výstrižky z bulvárnych časopisov, tak to ma zaujíma a preto si myslím, že aj moje dve hviezdičky sú v podstate láskavosťou. (17.11.2022)

Podobně jako jsem se před lety vyjádřil na adresu filmu Můj týden s Marilyn, že je to "směšný devótní trpaslík tančící svůj oslavný taneček na hrobu MM s cílem vytřískat z osudu té nešťastné duše další prachy", v podstatě stejně kriticky vnímám i tento nový film od Netflixu. A když jsem přemýšlel na zdrojem neutuchající fascinace kultem MM - její obličej se stále hojně objevuje na oblečení, plakátech, obálkách knih a bůhvíkde ještě (herečká má dokonce svůj ověřený účet na Instagramu s 1,8m followerů, což mi u dávno mrtvé osoby přijde jaksi bizarní) - ačkoli většina lidí s ní viděla jen film Někdo to rád horké, který (v čase Vánoc) do omrzení reprízují v telce, a zbytek jejích filmů zná v podstatě jen hrstka lidí a ti vědí, že není zase tak o co stát, takže jedno se zdá být jisté - ten kult je mnohem spíše živen kombinací věcí, jako je Warhol + Kennedy + předčasná tragická smrt (ta je samozřejmě nejlepší marketing ever), než tím, že by to byla tak dobrá herečka, po které by zůstaly nějaké kvalitní nadčasové filmy, které stojí za vidění i dnes. A tento rozpor mě asi irituje a je mi protivná každá další snaha se na osudu té nešťastné ženy přiživit - a v případě tohoto konkrétního filmu mi navíc vadilo, že to má skoro 3 hodiny, že se tam pro mě nepochopitelně (a tedy samoúčelně) střídá barevný obraz s černobílým, a konečně největší výtku mám k samotné představitelce hlavní role, protože tvrdit, že Ana de Armas je nějak podobná MM, je spíš jen něčí zbožné přání, a přišlo mi to jako špatný vtip. Celkově tím filmem opovrhuju a můj názor je, že pokud někoho skutečně upřímně zajímá MM, ať si podívá na nějaké její filmy a udělá si názor sám. Tyhle přežvejkaný rádoby životopisný produkce naroubovaný na dnešní dobu vypovídají mnohem víc o současnosti, než o tom, koho zobrazují, a mně osobně přijdou vrcholně zbytečný. (09.10.2022)

Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90% (04.10.2022)

„MŮŽETE MI ŘÍKAT NORMO…“   Artový a intelektuální drama, plný Hollywoodu padesátejch let. Jedno se tomu upřít nedá – Ana de Armas je OKOUZLUJÍCÍ! Jinak je to příšerně dlouhý, někdy fakt hodně artový a jestli o MM víte málo, tak i to vám (zřejmě) zvošklivěj. Je to totiž o životě, kterej nechcete prožít, takže místo oslavnýho životopisu očekávejte hodně depresivní film. Ovšem bacha – sama autorka knihy říká, že jde o fikci. Takže babo raď! Prostě zlatej „Můj týden s Marilyn“.   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 2000 napsala Joyce Carol Oates, neznám.  2.) Na filmy koukám kvůli kozám.  ///  Thx za titule „Vít Bezdíček“.                PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (01.10.2022)