Zrození Planety opic

Žádné zběsilé sci-fi, žádná bezduchá akce, žádné přehnané velikášství, nová Planeta Opic začíná jako psychologické drama, jenž svými analogiemi na lidskou společnost připomíná District 9. Opičí herectví obličejových výrazů má leccos, co do sebe, děj pomalinku graduje, atmosféra nabírá tíhy boje za svobodu a vše vrcholí v očekávanou akční rež, nepostrádající vizuální atraktivitu, ani pořádný vnitřní náboj. Planeta opic je tedy víc než běžný blockbuster, nějaké to klišé, či do jisté míry předvídatelnost se v ní samozřejmě najde, ale zbytek hrdě kráčí ve stopách inteligentního akčního dramatu, které vyšlapal Temný Rytíř. 8/10 (09.09.2011)

Dej na mě svou voňavou tlapku, ty požehnaný čisťounký lidoope.. Triky jsou bez diskuze na úrovni, především obličejová mimika chlupatých vzbouřenců na lodi Frisco, ale co je to platné, když příběh, stejně jako digitální primáti v čele s Caesarem v teplácích, postrádá jakékoliv genitálie. Ploše nalinkované postavy bych u blockbusteru ještě přešel, ale absenci alespoň jediného vztyčného bodu, kterými disponoval Schaffner ať už v podobě Goldsmithovy hudby či navození tíživé atmosféry neznáma v úvodu a důvěrně známého na konci, to už nepřejdu ani s funícím gorilím samcem Buckem za zády. Zkrátka další přezrálý banánek do letní klece vyhládlých kinoopiček, na jehož chuť si příští rok vzpomene už jen málokdo.. Šimpanz "Freedom for my people" Caesar je sice doma, ale nemá ani tušení o tom, jak US Air Force milují vůni napalmu po ránu, obzvláště v sekvojových hájích… (16.08.2011)

pozretie filmu som odkladala 4 roky. vzdy som si nasla nejaky dovod, preco radsej iny a nie tento. a moje podvedomie asi tusilo preco. priserna nuda. prvu hodinu som 6krat premyslala, ze film vypnem. nakoniec som to s nechutou dopozerala, hoci posledna cca pol hodina film vytiahla u mna z odpadu aspon na tie dve hviezdy. (06.11.2015)

Výjimečný či dokonce geniální film může vzniknout v zásadě dvojí cestou: buďto autorsky, anebo kolektivně. Autorská cesta zahrnuje všechny ty věhlasné režisérské osobnosti, které ční nad ostatní jako péro z divanu, kdežto kolektivní cesta stojí na perfektně odvedené práci celého štábu. Problém této druhé cesty je v tom, že vždycky nějaká složka selže, například kamera není stoprocentní, nebo vám nezahrají dokonale herci, takže natočit výjimečný film kolektivní cestou je zhruba totéž jako hodit na deseti kostkách šestku, kdy každá kostka zahrnuje jeden prvek filmu (scénář, hudbu, kostýmy, střih, triky a postprodukční práce atp.). Pravděpodobnost je v tomhle ohledu zcela nekompromisní – šance, že se vše povede a všechny kostky ukážou šestku, je asi jedna ku šedesáti milionům, proto je vždycky tak obrovské překvapení, když se to podaří, a u tohohle filmu, kde nikdo neční nad ostatní a všichni dřou pro celek, bych se i nebál říct, že se to celkem povedlo. Vlastně je na tom postaven i samotný příběh, který nenavazuje ani tak na legendární opičí ságu, jako spíš na Howardovu Čistou duši, neboť svoji premisu staví na principu amerického matematika Johna Nashe zvanou Nashova rovnováha, čímž se tady míní spolupráce všech opic na vzpouře na úkor jednostranného egoismu. Podívejme se na samotný okamžik z Howardova filmu, kdy se Nashovi podaří přijít na svou geniální myšlenku: v okamžiku, kdy v diskusi se spolužáky o vnadách jedné studentky zazní známý výrok Adama Smithe o neviditelné ruce trhu, kdy bude nejlepšího výsledku dosaženo v případě, když každý bude hájit své vlastní zájmy, Nash náhle prozří a uvědomí si, že pokud se všichni zaměří na získání jediné dívky, nezíská ji nikdo (nepotvrdí-li se tedy slavné Čtvrtníčkovo „nejsilnější pes mrdá“). Optimálního výsledku bude dosaženo, pokud každý bude hájit své a společenské zájmy dohromady. Odtud nejen Caesarův výrok „jedna opice je slabá, společně budeme silní“ a jeho mazané popostrkávání všech rozdrobených frakcí ke spolupráci, ale i důvod, proč se chystané pokračování filmu zřejmě nepodaří: je celkem jasné, že se v dalším díle opice rozdělí v názoru, zda ubližovat lidem (šedý dominantní šimpanz Rocket), nebo zůstat v defenzivě (stanovisko Caesara a cirkusového orangutana Maurice), a že konec této teamovosti nějakým způsobem postihne i filmařský štáb. (15.11.2011)

Máloco mě v životě zděsilo víc než stará Planeta opic. Přesto (právě proto) jsem ji jako dítě žral. Na novinku jsem se nijak netěšil, 3 roky se jí vyhýbal, teď se k ní konečně dostal a jo, byl to velmi sympatický film, s citem a který nikam nepospíchal. A také vlastně jeden z prvních, kde musím speciálně vyzdvihnout CGI, jelikož se snad konečně blýská na lepší časy a digitální efekty už jsou na tom tak dobře, že nepůsobí uměle, začínají příjemně splývat a mít duši. Ze široka vzato tím filmem přímo oslněný nejsem, ale rozhodně jsem se bavil a jsem zvědavý kam to celé dotáhne dvojka. Toto je jedno z mála oživení staré série co nelze označit za zbytečné. (26.07.2014)