Zrození Planety opic

Obecně se americkým blockbusterům spíš vyhýbám s vědomím, že cílí na jinou věkovou kategorii publika a většinou pracují se žánry, které jsou mi víceméně ukradené. Pokud už mě někdy osloví, pak v drtivé většině jako odlehčené komediální záležitosti. Vážně míněný blockbuster zavání většinou na dálku patosem a okázalou velkohubostí. Románová Planeta opic fungovala na jednoduchém principu a kladla si jednoduchý cíl: varovat před nukleární válkou, která přivede lidstvo do záhuby, a uvolněný prostor obsadí živočišný druh. Původní film ze 60. let byl působivý a účinný - především proto, že se věrně držel předlohy. Ve své době šlo vlastně taky o blockbuster, ale volbou tématu, jednoduchostí, precizností a širokou sdělností mimořádně silný. Jeho mladší bratříček prodává něco jiného a používá jiné nástroje. O původní Planetě opic lze tvrdit, že ovlivnila jednu generaci diváků, vyvolala společenskou diskuzi a měnila pohled na studenou válku. Zrození Planety opic je předvídatelnou moralitkou na téma zpupnosti člověka v protikladu k ušlechtilosti němé tváře. Hodně scén je hraných vyloženě na efekt, postavy jsou černobílé, film šablonovitý a doslovný, hrající okatě na city. Od prvních minut mi nebyl sympatický, ale za řemeslo bych mu bez váhání nadělil dvě hvězdičky. To by ovšem nesměla přijít poslední akční třetina, kde dochází k revoluci a hrdinné šikovné opičky obřími skoky likvidují tu vrtulník v letu, tu jedoucí automobil s ozbrojenou osádkou. Tmělo se mi před očima a nálada klesala rychlostí parašutisty bez padáku. Nadšených obdivovatelů má film dost, tudíž se nemusím namáhat udělit ani jednu hvězdičku za technické zpracování a omezím se na 10 % celkového dojmu. (07.10.2015)

...a Foxové mají v rukávu novou trilogii. Zaslouženě. Správně vyhodnotili potenciál látky a najali režiséra, který nejen že zvládl práci s technologiemi, ale hlavně působivě zinscenoval všechny vrstvy děje. Film tak výborně funguje v rovině intimní, i jako rozjezd pro apokalyptické drama o vzpouře primátů a paralelní epidemii kosící lidstvo. Možnosti digitálních triků jsou využity beze zbytku, nejen co se týče zvířecí mimiky, ale i v tahání emocí z průletů neukotvené kamery. Dynamická jízda se vším všudy. (20.08.2011)

První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný. (12.11.2011)

Nejdelší, nejdynamičtější, nejepičtější, nejlépe vypadající a nejlépe natočený opening v dějinách filmu! Opening dlouhý celou hodinu čtyřicet - ano, snažím se říct, že jakkoliv těžko hledám cokoliv co bych mohl nové Planetě Opic vytknout, tak přesto, že se v ní celou dobu něco děje a někam se posouváme (přičemž víme velmi přesně jakým směrem, jenom nevíme jak daleko se to stihne), je to všechno naprosto evidentně pouhý rozjezd do toho, co se nám přislibuje ukázat až v Dawn of the Planet of the Apes... kde s námi možná trochu vydrbou a prostě tu apokalypsu lidstva a současný vzestup civilizace opic přeskočí:) Anebo třeba bude vidět ve flashbacích lidských hrdinů... no to je všechno ještě daleko;) Každopádně nevím, odkud Wyatt přišel, ale upřímně doufám, že tam mají jemu podobných víc. O vynikajících modelech lidoopů a dalším nespravedlivě neexistujícím Oscaru pro virtuální herectví Andyho Serkise, stejně jako o dokonale funkčních pohledech a gestech Johna Lithgowa i ostatních, už bylo napsáno hodně. Já už připomenu jen přesvědčivou logiku šíření viru od "pacienta nula" nejkratší cestou tam, odkud se během pár hodin dostane do celého světa, a zakončím tenhle komentář velmi spokojenými devadesáti procenty. (25.03.2013)

Žádné zběsilé sci-fi, žádná bezduchá akce, žádné přehnané velikášství, nová Planeta Opic začíná jako psychologické drama, jenž svými analogiemi na lidskou společnost připomíná District 9. Opičí herectví obličejových výrazů má leccos, co do sebe, děj pomalinku graduje, atmosféra nabírá tíhy boje za svobodu a vše vrcholí v očekávanou akční rež, nepostrádající vizuální atraktivitu, ani pořádný vnitřní náboj. Planeta opic je tedy víc než běžný blockbuster, nějaké to klišé, či do jisté míry předvídatelnost se v ní samozřejmě najde, ale zbytek hrdě kráčí ve stopách inteligentního akčního dramatu, které vyšlapal Temný Rytíř. 8/10 (09.09.2011)