Nevinnost

Po Kawasakiho růži jsem byla hodně dlouho na Nevinnost naštvaná, protože na první dobrou nebylo možné rehabilitovat Hřebejka s Jarchovským tak rychle a dát jim znovu šanci. Ale pokud se člověk dokáže kousnout a dostat do určitého rozpoložení, dokáže si Nevinnost připustit k tělu jako žádný jiný projekt. Pojem nevinnosti je tu zkoumám z mnoha hledisek a podobnost Geislerové/Linhartové, která je ostatně zafixována i na plakátu Lely, dává tušit ambice přesahující zrcadlení tolik adorované v Personě. Naštěstí Hřebejk Bergmana nekopíruje bezhlavě, jen překlápí některé věci z dějin světového filmu a to samo o sobě není zločin. Zločin by byl, kdyby ve finálním sestřihu ponechal tu jedinou scénu s Radimem Špačkem, která by z pointy udělala frašku. Takže skutečnou marností výsledného tvaru zůstává jen velmi diskutabilní hudební doprovod Vladivojny La Chii, který Hřebejk bohužel znovu použil i ve své další práci na seriálu Až po uši. Suma sumárum, hereckým králem Nevinnosti je Vetchý, Munzar příjemně podtrhuje ve svých scénách určitou satiru celého příběhu a relativizování toho, že Geislerová hraje někoho, kdo trpí tím, že už jí není 14 (což je klasický herecký koncert ve velkém stylu, na jaký jsme od ní zvyklí). (31.12.2015)

Tak jsem si po Kawasakiho růži konečně spravil chuť. Vyšetřování, kterým se film zabývá po většinu své stopáže, je nesmírně zajímavé. Sice mi přišlo, že se právo zachovalo k Tomášovi příliš tvrdě (myslím tím při zadržení skrz podezření z pohlavního zneužití), ve skutečnosti by to podle mě tak úplně nevypadalo, ale nemění to nic na faktu, že jsem byl jinak s provedením moc spokojený. Filmu trochu ubírá na výsledném dojmu potřeba přijít s šokující pointou. Tvůrci se zřejmě snažili vyvolat v divákovi nové emoce a také vyplnit ono známé Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, přesto v tomhle snímku to bylo tak nějak navíc. (19.11.2011)

Nálepku pedofila ze sebe člověk těžko smaže, i když jím rozhodně nemusí být. Stačí jen pár nevinných lží. Pokud se film rozhodl vyprávět o těchto strastech, tak se bylo rozhodně na co koukat. Ovšem druhá část mi již přišla méně uvěřitelná a vcelku zbytečná. Přesto pochvala pro Hřebejka, že se jako jeden z mála českých filmařů dokáže pustit do natáčení takovýchto témat. (02.11.2011)

Zásadní tvůrčí duo, které nám v minulosti několikrát dokázalo, že umí, se zde bezmocně plácá v tématu, paradoxně přetékající skvělým drámo potenciálem. Velmi drsný úvod do světa jednoho osamělého kriminalisty, v podání bravurního Hynka Čermáka, který strčil do kapsy všechny ostatní, se začne pomalu proměňovat v neskutečně tuctové rodinné drama, za jehož přehnanou provázanost by se nemusela stydět snad ani koprodukce Turecko - Venezuela. Vše se nakonec dokonale zadrhne a začne se točit pozpátku, proč vlastně neříci, úplně nanovo, i když podstata zůstává stejná. Vše dobré zabíjejí kýčovitě jednoduché monology, které se po delším poslouchání stávaly skoro nesnesitelnými, ještě horší dialogy, přehnaně určující pravidla hry na hodné a zlé, celkově opravdu nedotažený scénář (situace, která se na začátku filmu zdála naprosto nepředstavitelná, se na konci odehraje bez jakékoli reakce těch, kteří si jí nedovedli ani představit, což film prakticky zmrzačilo) a hlavně těžce monotónní projevy všech postav. Vetchý___v podstatě nehovořící, všemi vyhledávaný nad-samec, který vše, co se kolem něj děje, přijímá s naprosto stejným výrazem, bez diskuze za hřích stojící, roztoužená Olinka, které ještě včera stékalo mléko po bradě a dnes je již sama ochotná si z bradičky stírat úplně něco jiného a její těžký poker face, dále pak podivně sjetá Aňa a nakonec groteskně, ve finále ale bohužel trapně laděná postava senilního důchodce v podání Luďka Munzara. Jediné, co mi kromě občasných světlých momentů dělalo opravdu radost, byl velice povedený soundtrack a veškerá hudba ve filmu, která mi o něm řekla daleko víc než samotná tvůrčí dvojice. Od té jsem se dozvěděl něco jiného - na velikosti SAKRA záleží a Anna Linhartová je odsouzena se v některém dalším filmu svléknout. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský chtěli, opravdu chtěli vyprávět tento příběh, ale, v mých očích, zřejmě nevěděli jak. (16.03.2015)

První část příběhu není nějak moc originální, ale je filmařsky výborně převyprávěná a nechybí v ní emotivní scény. Scéna kdy se Milada slovně pustí do Ládi je hlavně díky Hynkovi fakt emotivně velmi vytavená. Za největší emotivně vrcholnou scénu bych si však dovolil označit Láďův výslech Olinky a tím vlastně ukázal na dva nejlepší herecký výkony v tomhle filmu. Ana Linhartová vůbec, co scéna, to paráda a doufám, že až humbuk kolem Nevinnosti upadne nebude v jejím případě platit známé heslo "sejde z očí, sejde z mysli " byla by to škoda jak pro diváka tak pro její hereckou kariéru. Druhá část filmu sice už není tak emotivní, za to je pro mě celkem překvapivá a vrhá světlo na předchozí vlastně již uzavřenou část trošku z jiných úhlů. Dalším dobře zatlučeným hřebíkem do mého vnímání filmu je obraz, který velmi vydatně pomohl k vytvoření celkové atmosféry. Hřebejk se už po druhý za sebou dokázal provrtat do mé myšlenkové zdi a toho si velmi cením. (25.01.2011)