Nevěstinec

Dost těžký a vnitřně velmi depresivní film. Postrádá sice jednolitý děj, dokáže ale udržet pozornost celou dobu. Osudy žen jsou hodně zajímavý a smutný. Stávají se věcmi a doufají, že je někdo vykoupí. Celý film je zahalen do zvláštní atmosféry nevěstince, jenž je světem sám pro sebe a platí v něm jistá pravidla. Schází se v něm svým způsobem ztracený existence, který tu dávají průchod svým zvráceným touhám. Herecký výkony do jednoho perfektní, vůbec jsem neměl problém uvěřit. Jestli mi něco vadilo, byly to občasný režijní hrátky (mnohdy samoúčelný rozdělení plátna na části) a závěrečná oslava v maskách, která měla mít evidentně nějaký skrytý význam, který jsem nenašel. Trošku mimo (ale spíš časově) mi přišel úplný dovětek, kterej tam tak úplně nesedl. Oceňuju ale celkovou obrazovou kompozici a nasnímání. Kolem a kolem hodně zajímavej zážitek a možná bych v budoucnu dal ještě opakovačku. 80% (16.11.2011)

Nevěstinec zde funguje jako soběstačný svět s vlastními pravidly a vlastní měnou a zároveň jako metafora ne/dobrovolné ženské nesvobody. Dívky otrocky plní mužské fantazie s vidinou vykoupení, k němuž ale nakonec nedojde jejich přičiněním, nýbrž vinou širších společenských změn. Na svobodu se těší a zároveň je naplňuje obavami, ne nepodobnými strachu vězňů z neschopnosti uvyknout podmínkám světa bez pevně daného řádu. Jak přitom ukazuje jediná scéna mimo nevěstinec, během které se dívky dokážou bavit jenom o svých zákaznících, nesvazuje je prostředí, ale vlastní myšlení. Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, ScarPoul, ClayGirl (13.09.2017)

Nevěstinec je spíše taková esej (člověk by řekl až godardovská, k čemuž napomá použití bluesrockové hudby z konce 60. let, nikoliv autentického materiálu z konce 19. století) na téma než prožitý ponor, jako se to povedlo stejnojmenné ruské adaptaci Kuprinovy Jámy z roku 1990. Kdyby měli čeští filmaři zájem o téma, doporučuji Werflův Dům smutku, což je mimochodem hezká alegorie - zánik nevěstince je zároveň zánikem Rakousko - Uherska. (16.04.2012)

"Smějící se žena? Tvář je zohyzděna." Zadání znělo: Natočit pár velice silných momentů a ukrýt je do dvouhodinového filmu o ničem, s rychlostí děje jeden, dva kopulační přírazy za minutu. Povedlo se. Únavné jak dvě hodiny v peep-show. Čumět takovou dobu do kaleidoskopu, byť kozičkového, na ze střípků se skládající nejrůznější obrazce, bez hlubšího smyslu, to chce pevné nervy. Výsledný dojem: záživné zhruba jako handjob poskytovaný samicí lenochoda. No jo no, holt jsem vybral špatnej podnik, prachy v čudu a rozkoš prakticky žádná. Že já radši nešel za helmbrechtnicemi v některém již vyzkoušeném podniku v Plzni: ¶ U poupátka. ¶ U broskvičky. ¶ Pekelná díra. ¶ U boubelatého Zajíčka. ¶ Vlčí klec (mimo provoz). ¶ Růžová ouška - zde pozor, sice luxusní italský podnik Tinto Brasse, ale s nácky a štěnicemi, proto žádné řeči o politice! ¶ Jen dva výstřiky v tomhle Nevěstinci. (03.03.2023)

Nevěstinec je dekadence a deprese sama. Svět petrolejových lamp, korzetů, syfilis a přehnaných líčidel provází skupinu dívek z proslulého domu s červenou lucernou v Paříži na přelomu 19. a 20. století. Zatímco Coppolová v Marii Antoinettě udala tón, Bonello se stal jedním z mnoha jejích následovníků a rozhodl se přiblížit zkázu a bol tohoto světa za pomoci ahistorické hudby. Střihovou skladbou dal také najevo poněkud jiné vnímání světa a udělal tak dobře. Nekonečně smutné oči zmrzačené Židovky, nikdy nevyplněné naděje Juliiny a jasné představy o získání majetku té nejmladší... to všechno je rámováno téměř hmatatelnými pocity morálního neklidu. (05.12.2011)