Sbohem, královno

Na královském dvoře chráním portrét urozeného lože. Jsem jen pomocnice s knihami, předčítačka královny, majitelka vzácných slov, služebnice její rozmrzelosti, která vzývá přitažlivost náklonnosti. Cele ovívá pompéznost múz Jejího Veličenstva, dotýká se modly dekadence, v níž toulají se detaily vrtošivé, nitky představ přetržené. Všichni opouštějí potápějící se loď, já, ty i její choť. Uposlechnu jejímu přání, loučím se s Vámi, má paní. V převleku prchám, pod paraplíčkem Vaší přítelkyně, milostivé dámy, vzdychám. (03.07.2015)

Koukám, že poslední dny Marušky Antonešky byly plné stresu a obavy o holou existenci, joo to znám taky. Sice mě nechtěl lynčovat obyvatelé Paříže, alespoň zatím, ale složenky taky umí svoje. Jinak hodně keců, ale dobře se povedla atmoška versaillského dvora pár dní před tím než tam chudinská lůza začala dělat inventuru. (29.12.2013)

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)

Hodí se flanderská krajka s růžovým brokátovým kanýrkem ke gilotině? Dá se říci hermeticky uzavřená společnost, která ví, že jí zbývá pár posledních dnů, po kterých už život nikdy nebude jako dřív. Povětšinou vyprávěno perspektivou prostého člověka, sloužícího oddaně svým pánům. Člověka, který je panstvu blízko a přitom celou dobu tak daleko. Tu paralelu s berlínským bunkrem v Pádu Třetí říše nejde přehlédnout.. Od Jacquota komorní kostýmní drama se zajímavou předčítačkou L.Seydoux, nepříliš účinnou snahou o přesah a do jisté míry promrhaným potenciálem. Marie Antoinetta od Sofie Coppola mi přišla osobitější a s cílevědomější autorskou vizí. (03.07.2015)

Ulice duní pochodem tisíců. „Sidonie, kde máš ty zlaté hodiny, co jsem ti půjčila?“ Bastila padla v úterý v odpoledních hodinách. „Louison mi je ukradla z pokoje, paní. Utekla s nimi.“ První zmatené zprávy hovoří o tom, že její velitel byl bestiálně popraven pouhým nožem. „Nevadí, strhnu ti to z platu.“ Následně byla jeho hlava nabodnuta na kopí a nesena ulicemi Paříže. „Paní, víte přece, že bych je splácela do konce života.“ Při obléhání přišla o život téměř stovka lidí. „Inu, máš pravdu. Nakonec kdo by se za těchto okolností staral o nějaké hodiny.“ (07.04.2013)