Godzilla

Chápu koncept, vidím ambice tvůrců, ale nemůžu si pomoct, král prostě je nahý. Nový americký "Godzilla" (z nějakého důvodu tentokrát postavy monstrum označují mužským rodem) je emblematický film pro dnešní dobu - typický vyšpekulovaně sofistikovaný snímek, který je poučený svými kořeny a snaží se je aktualizovat a nově uchopit. Ovšem tentokrát to prostě funguje jen na papíře. Ano, máme zde snahu natočit americký biják, který bude věrnější japonskému stylu kaidžú filmů s peckovačkami, ale při tom obsáhne i vliv (z pozdějšího pohledu atypické) vážné první "Godzilly". Současně zde máme ambici udělat opulentní monster film, kde ale budou lidé redukováni na titěrné tvorečky bezmocné vůči přírodě, a to vše navíc pojaté jako civilní anti-blockbuster, kde vše bude podmíněno mravenčí perspektivou a diváci namísto žánrových moneyshotů uvidí to, co samy postavy. A důvodem, proč to nefunguje, je paradoxně to, na čem se pokouší film stavět v prvé řadě: scénář a postavy. Tajemství úspěchu v lecčems podobných snímků "Monstrum" (Cloverfield) a "Mutant" (Gwoemul) spočívá v důsledném držení a využití konceptu. "Monstrum" setrvává v modu found footage a omezuje figury na jednorozměrné šablony právě v zájmu upřednostnění monstra coby katastrofy převyšující titěrné lidi. "Mutant" naopak skrze profilované postavy, vyzdvižení kontrastu každodennosti a monstra i nevyzpytatelnou anti-žánrovostí dokázal vyjádřit pravou podstatu monstrosity, která převyšuje lidi svou neuchopitelností. Edwards jako by chtěl mít obojí, ale ani jednoho se nedrží. Pohled postav a odpírání ideálního hlediska se stává pouhou manýrou a taháním za fusekli, když pravidelně přichází s kompenzací v podobě moneyshotu z božského nadhledu. Figury zase představují zcela absurdní projev snahy blafovat hloubku. Jaký smysl má obsadit takřka všechny výraznější role uznávanými charakterními herci (výjimkou je hlavní hrdina ztvárněný nějakým chodícím pudinkem), ale dát jim při tom k dispozici až směšně šablonovité postavičky, ze kterých sebelepší herec či herečka nic nevymáčknou? Nechápu pak, jak mohou některé ohlasy pět ódy na pasivizaci postav, když při tom film hraje podle obvyklých pravidel. Je sice pravda, že nejničivější zbraně proti monstrům tentokrát nic nezmůžou, ale o to zásadnější roli sehraje fištrón ústředního all-American borečka, který nejen že zlikviduje veškeré zárodky dalších monster, ale současně i zachrání krk Godzille v peckovačce s gigantickou havětí. A to nemluvě o tom, jak předpisově sjednocuje cizí i vlastní rodiny a bez úhony přečkává cokoli od daleké cesty domů až po atomové výbuchy. Ve výsledku tedy sice vznikl další přírůstek do kategorie okázale poučených a promyšlených remaků či adaptací, na kterých se mohou znalci předvést, jak dokáží rozklíčovat vlivy a proměny vůči inspiračním vzorům, ale při odtažitějším pohledu zůstává jen prasklá bublina, která možná v kině oblbne svou nenápadnou spektakulárností, ale doma (i na velké bedně) už pokulhává. Na druhou stranu je třeba uznat, že když člověk přečká první hodinu nefunkční expozice a následně se podvolí směšné účelovosti a vykonstruovanosti sebemenších detailů, skýtá sveřepě vážný americký Godzillák stejně campovitou podívanou jako klasická, na děti cílící rozverná dobrodružství jeho japonské inspirace. (07.09.2014) (méně) (více)

Pohlavní interakce s katolickými pannami bývají většinou pěkný opruz. Už jen vydrápat se na Golgotu aktu samotného je obvykle nekonečná kalvárie. Trochu vám to přiblížím. V místnosti, na její přání zatemněné snad důkladněji než při bombardování, jsem jednou neměl náladu na serepetičky, a tak jsem, možná až příliš směle, na jistou novicku neprudko vybalil jemně parafrázovaného Lukáše 19:10 – „Syn člověka přišel, aby hledal a zprasil, co zahynulo.“ Kontrovala naprosto očekávaným a veskrze amatérským Deuteronomiem 1:37 – „Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mne. Řekla: Ani ty tam nevejdeš!“ Zkušeně jsem se pousmál a než se stačila znovu nadechnout, vmetl jsem ji do tváře v minulosti tolik osvědčenou knihu Žalmů 5:8 – „Já ale díky tvé veliké lásce do tvého domu vejít smím, abych se klaněl v posvátné úctě před tebou ve tvém svatém chrámě.“ Úplně jsem cítil, jak na mě v té tmě až v posvátném úžasu chvíli zírala, načež bylo zřejmé, že je již po krk v osidlech, a vzmohla jen na velmi chabého Judu 1:7 - „Právě tak to bylo se Sodomou a Gomorou a s okolními městy, která se podobně jako tito oddala smilstvu a propadla zvrhlosti.“ V takovémto rozpoložení není nic snazšího, než zasmečovat Janem 1:9 – „Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.“ Tady obvykle počítám do pěti, ale tu ránu, jak v náboženském vytržení padla na kolena, jsem zaslechl už u dvou. Byla tam, kde jsem ji chtěl mít! Radostně jsem si promnul ruce, kvapně rozepnul zip, abych kul, dokud je žhavá, nahmatal její rty a vyzkoušel, jestli bych jí Jeremiášem 1:9 nedostal, řekněme, za hranici běžných katechetických praktik – „Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.“ Tak nedostal! Vcelku ostříleně mě odpálila Pavlem, Kololoským 3:8 – „Teď ale to všechno – zuřivost, hněv, zášť, urážky i sprosté řeči – odstraňte ze svých úst.“ No nic, rychle jsem zaplašil choutky na jakýkoliv nadstandard, a když už byla na lopatě, nekompromisně jsem ji hlasem hromovým zahnal do postele Ezechielem 32:19 – „Jsi snad lepší než ostatní? Dolů! K neobřezaným ulehni!“ Jakmile to uslyšela, odevzdaně se odšourala do rohu, kde v roláku a džínách plaše zalezla pod dvě peřiny a začala tiše funět. V tu chvíli jsem si však představil, co by mohlo následovat za „bestiální předlouhé multiotvorové tornádo plné potu, ječení, olizování, škrábání, kousání, těch nejsprostších slov a zuřivého střídání nejkrkolomnějších poloh, jaké bych si jen zamanul“ a okamžitě se rozhodl, že na to, abych se nechal dobrovolně ukřižovat, jsem ještě příliš mladý a krásný. Vzápětí jsem zjistil, že Bůh opravdu existuje, protože takovéto vnuknutí mi mohl seslat jedině On! Když jsem totiž rozhrnul rolety, rozsvítil a ona vykoukla zpod peřin ve snaze zjistit, jestli už je po všem tom zapovězeném prznění, hrozně jsem se vyděsil, co to mám v loži za příšernou obludu. Zhnuseně jsem se odvrátil a hlavou se mi příhodně honil jen Job 3:10 – „Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.“ *** Pokud to nechcete poznat na vlastní kůži až takto drasticky, pusťte si raději Godzilu. Při ní se taky hodinu a tři čtvrtě zoufale zbůhdarma otravujete v naprosté tmě, aby na vás v posledních deseti minutách krátce baflo nějaké hnusné monstrum. (25.09.2014) (méně) (více)