Godzilla

Hollywood Made in Japan. Kašlu na ploché postavy, kašlu na otravná hollywoodská klišé a zas a znovu kašlu na přísnou kritiku ostatních. Nová Godzilla je natolik velkolepá, že snese i těch pár bezzubých výroků rádoby erudovaných chytráků, které stejně skončí pod tíhou její monumentálnosti. Tady jde o větší měřítka. Tam, kde Pacific Rim připomínal barevnou transformeří omalovánku, tam Godzilla konečně plní vlhké sny svých fanoušků. Občas navodí atmosféru a strach z neznáma, místy (možná i nechtěně) pobaví a ve dvou případech dokonce tají dech (scéna na železničním mostě a výsadek parašutistů). Design Godžiry se vrátil k původnímu japonskému konceptu (a vlastně i stejné naivitě), Muta připomenou Cloverfieldskou svini a stometrové ještěrce nelze nefandit při závěrečném souboji s poslední brutální fatalitou. Zážitek z nejlepšího kina v ČR nejen rezonuje, ale sílí. Jo, byla to pecka! (15.05.2014)

No jasně, hlavní je RODINA. A zkuste o tom mluvit tak, aby to nevyznělo jako klišé... O "nové" Godzille jsem slyšel všechno možné, takže PR byl splněn a já si nedokázal představit, že v současnosti někdo natočí spektákl, bude o něm přemýšlet, takže k tomu navede i diváka a dokonce i já, tupý ignorant, kterému se líbil Emmerichův dinosaurus, ocením patinu a to, co není vidět a při setkání s příšerou se na ni budu USMÍVAT jako na někoho, na koho jsem čekal celý život. Bylo to sice pozvolné, ale je to po dlouhé době film, který je na jasnou stovku (Transformers: Zánik jsou totiž jen plané vyhrožování). Cítil jsem se jako o dvacet let mladší!! (05.06.2014)

Inu, čekala jsem od Garetha víc než jen requiem z Vesmírné odyssey. Pokud tedy sdělením filmu ve skutečnosti není, že veškerá lidská činnost je zanedbatelná a že jakékoliv snažení je bezvýznamné, a on to chce doložit i svým plytkým filmem (s několika vizuálně pěknými momenty, ať nežeru), a v tom případě mission accomplished. (02.12.2019)

Porovnání s předchozí Godzillou být bohužel musí, i když to vlastně ani nejde. Nehodnotím ale filmy jako takové, hodnotím spíš dobu, kdy jsem dané filmy viděl. Dneska bych oba hodnotil nejspíš i stejně, první americká Godzilla ale u mě pořád zůstane s lepším hodnocením, protože jsem na tenhle film nestál frontu ve videopůjčovně a nemluvilo se o něm tak dlouho, jako o tom prvním. Také jsem byl mladší a ty kraviny, co tam Emmerich naplácal jsem tak nějak ani nevnímal. Bral jsem ale fakt, že vše je totálně monumentální a tak nějak si to užíval. Tady třeba beru fakt, že Gareth Edwards to konečně natočil tak, jak nemůže Japonec říct ani slovo. Také se mi líbí, že v rámci příběhu je to úplně jiný svět, u čehož jsem vlastně i rád. Emmerichova Godzilla byla brutální nesmysl a neměla s původní Godzillou nic společného. Také se mi líbí i to, jak Edwards pojal digitální efekty. Každopádně u takového filmu je to možná i dost na škodu. Udělal to tak jako když točil Monsters a nevím, jestli to plno lidem sedne. Tenhle undergroundový způsob totiž Godzille moc nešmakuje, zdá se mi. Noční akční scény, ve kterých nevidím skoro nic mě dost rozčilovali. Na druhou stranu i ty měly své kouzlo, proto zůstávám u lepších třech. (29.10.2014)

Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. (15.05.2014)