Atlas mraků

Láska, víra, naděje - nihil novi sub sole, kvůli tomu netřeba trávit 172 minut v kině. Ještě že do toho nenarvali přestávku, to už by opravdu Atlas měl rozměry sibiřských plání a týdne bez vody. Všechno se vším souvisí, když to má dobrou hudbu, rozhodně to není na škodu. Nutno říct, že to je velmi výpravné, postavy se vypravily ledaskam, zpravidla ty cesty provázeli mnozí efektové. Chvílemi na mě poblikávaly čtyři hvězdy, přiznávám, že skrz slzy, ale z kina jsem odcházela spíš s pocitem, že mám po těch třech hodinách strašnou žízeň, než že by mi hlavou jely obrázky z filmu. Celkový dojem je takový, že tady zas někdo evidentně zpackal docela dobrou knížku. Ten dojem mám přesto, že jsem Atlas mraků nečetla. (17.12.2012)

// Na tenhle film se vždy milerád podívám znovu, protože takové dokonalé spojení několika různých příběhů, za doprovodu tak krásné hudby, s tak skvělým obsazením a vynikajicí pointou a poselstvím zkrátka volá po pořádné pozornosti! Jsem hloupý, že jsem na to nešel do kina, když jsem měl možnost - příště dám na první instinkt :) skvostný film. Doopravdy úžasná práce, sourozenci Wachovští, pane Tykwere - tleskám! 100% (30.12.2012)

Podobně éterické a s myšlenkovým přesahem jako například Fontána, či Tree of Life, avšak daleko méně povrchní. Zatímco v předešlých snímcích se režiséři až příliš nechávají ukájet svojí vlastní režijní precizností a křičí do světa "hele koukej jak jsem dobrej", tak bratři Wachowští jsou v rámci jak vizuální estetiky, tak dějové koncepce daleko střídmější a účelovější - tedy více pro diváka. Celek tak působí mnohem uchopitelěji, srozumitelněji a ve finále přehledněji. Vše dává smysl, vše krásně zapadá. Film o lásce. Na první pohled složitý, komplikovaný, osobitý, ve finále jednoduchý, dávající na odiv nejjednoduší prozaickou myšlenku. Scéna z Neo Soulu je vizuálně neuvěřitelně vizionářská. Jeden z vrcholů roku a v rámci "neo-art-filozofického" subžánru nejvyzrálejší příspěvek vůbec. (24.11.2012)

Nejdůležitější věci v lidském životě jsou dobro, pravda, svoboda, láska, spravedlnost, přátelství, obětování se atd.…no nepovídejte, opravdu? A pro ty, kterým je líto, že si těchto mouder nebudou moct užívat pod i kytičkami, je tu jako bonus reinkarnace a fakt, že smrtí lidský život zdaleka nekončí (nebojte!). Pro některé jistě obohacující, pro jiné (a mě) vlekoucí se nuda, která člověku sebere bezmála 3 hodiny jeho života. Rozdělení do 6 příběhů je sice zajímavé (zpočátku úmyslně matoucí a nepřehledné), ale žádný z nich mě nedokázal zabavit natolik, abych s nadšením vyčkával tu ukrutnou dobu na jeho vyústění. Alespoň trochu zábavným shledávám pouze ten úkol pro diváka, tedy rozpoznávat jednotlivé postavy/herce v každém z příběhů (tleskám maskérům), pak ještě nějaké ty sci-fi hrátky (svět budoucnosti má cosi do sebe a dokázal mě zaujmout) a pár replik k zasmání. Ódy na to, jak je snímek revoluční tím, že skvěle funguje jako celek a přitom se skládá z 6 žánrově odlišných příběhů, příliš nechápu; Atlas mraků při sobě drží jen a pouze právě proto, že do něho tvůrci nasekali ty reinkarnované postavy, jinak film nepřináší nic nového, co by divák neviděl už někde jinde a poutavěji (záměrně nepíšu „lépe“). A je sice pravda, že skoro 3 hodinová podívaná není pro každého a ne všichni se dokážou (nebo spíš nechtějí) zcela soustředit na 6 příběhů najednou, ale nutno podotknout, že takhle dlouhé filmy se dnes dělají běžně a zpočátku nejasné vyprávění je velmi brzo úmyslně osvětleno a publikum přesně vedeno ochrannou rukou tvůrců, proto si myslím, že Atlas mraků JE určen mainstreamovému divákovi. Celkově jsou to ode mě pouze 2*. (24.12.2013)

I když jsou kvality, náročnost a nápaditost celého projektu vidět v každé třetí scéně, pro mě zůstává nekompaktní, lehce umělou záležitostí, na jejímž konci jsem cítil především prázdno. Šest příběhů, různé doby, různé postavy, různé žánry. Intimní předválečný příběh, kriminální retro i třeba futuristický příspěvek ze Soulu. Propojují je dilemata postav nebo určité motivy. Ctižádostivý kousek snažící se o nadosobní myšlenky je sice pojatý monumentálně, každý z osudů ale jakoby nežil vlastním životem. Ve výsledku nestrhne, emočně si skákání mezi časoprostory překáží a brání tomu, aby jednotlivé příběhy silněji dozněly. (13.01.2013)