Valmont

Valmont je typicky formanovský. Nechybí mu půvab ani režisérův humor. Když Forman točil svou verzi románu Nebezpečné známosti, měl prostě jen smůlu na špatné načasování. Verzi Stephena Frearse jsem zatím neviděl, ale rozhodně se v budoucnu nebráním se na ni podívat. Valmont, vcelku logicky, u diváků propadl, nicméně zpětně je namístě uznat jeho umělecké kvality. Popravdě nevím, jak moc jsou Forman a scenárista Jean-Claude Carriére věrni původní předloze Choderlose de Laclose, ale abych řekl pravdu, tak je mi to jedno. Knihu jsem dosud nečetl a jsem přesvědčen, že ústřední myšlenku, tedy intrikářství a přetvářku v aristokratické společnosti, vyjadřuje Formanův film skvěle. Svým způsobem je společensky kritický, dokáže vyvolat pobouření i rozdělení a v neposlední řadě také baví, přestože se jedná v podstatě o salónní film z prostředí francouzské smetánky, kde navíc chybí jakýkoliv osobitý hrdina, kterému by divák mohl fandit. Jsou tu jen zákeřné a lstivé postavy, za nimiž pak stojí chudáci, kteří na jejich jednání doplácejí. Herce si Forman vybral jako vždy zcela skvostně a odstartoval kariéru dalším hvězdám. Colin Firth (věčný záletník Valmont) je výborný. Vyzařuje kouzlem i svůdností, za kterými se ovšem schovávají mrštné intriky a manipulace s lidmi okolo sebe. Herecky však vévodí Annette Bening (pro mě ještě lepší než v Americké kráse), jež v roli markýzy de Merteuil předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Právě ona je zásadní hybatelkou děje, která spojuje a náležitě ovlivňuje všechny ostatní postavy a dějové linie. Beningová dodává své postavě půvabnou fasádu, za níž (stejně jako Valmont) skrývá svou pravou tvář (výkon hodný Oscara). Dále jsou tu Meg Tilly, jež se stává jednou z největších obětí v této ďábelské hře, a také mladičká Fairuza Balk (Cecile), představující metaforu nevinné, naivistické a značně nevyzrálé duše. Pořád je tu také režie. Forman se v době 18. století cítí jako ryba ve vodě a vyhrává si se stylizací i světlem, přičemž ke každému záběru přistupuje s neskonalou jemností (podpořeno Ondříčkovou kamerou a Pištěkovými kostýmy). Trochu zrazuje délka. Zejména v poslední půlhodině divák už začíná vyhlížet konec, který stále ne a ne přijít. Vyčítat bychom Valmontovi mohli i určitou dějovou rozvláčnost. Já osobně Valmonta vnímám spíše jako černou, sociálně-kritickou, historickou komedii. Není to Formanův nejlepší film, ale v žádném případě ani nejhorší, jak spousta lidí tvrdí. Navíc stvrzuje staré rčení, že s láskou si není radno zahrávat. U mě 80% a čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je podle mě psaní dopisu ve Valmontově lóži spolu se Cecile. (07.04.2019)

Adaptací de Laclose nikdy nebylo dost. Zájem o jeho přepisy kulminoval na konci 80. let a já musím dodat, že konkurenční Frearsův projekt znamená jen málo při srovnání s ryze autorským pojetím Miloše Formana. Formanův Valmont je skvost mezi všemi jeho pracemi, vyvážené dílo mravní zkázy, které ve stejném momentě dokáže sehrát hravý menuet stejně jako zádušní mši. Vynikající kamera, nadoblačná výprava, strhující hudba a dechberoucí herecké výkony jsou samozřejmostí. (03.02.2009)

Nechci se moc pouštět do srovnání s Frearsovými Nebezpečnými známostmi, protože ač oba filmy zpracovávají stejný příběh, každý přistupuje k látce úplně jinak. Forman se zabývá mnohem víc společností a šíří příběhu, Frears řeší o něco víc intriky a vzájemné vztahy. Co mi na Formanově filmu nesedělo nejvíc byl Valmont Colina Firtha (je takový nemastný, neslaný, ta chlípnost se mu moc nedá věřit) a český dabing (bohužel jsem se dívala v televizi). (27.12.2006)

Tak to byla mrcha ta markýza de Merteuilta. Zametala s lidma poměrně nechutně, ale zase jí omlouvá to, že byla sexy. Třeba panům / teda až na mě / tento fakt stačí k tomu, aby ze sebe dělali před podobnou ženskou smetí. On teda Valmont byl taky slušný lidský prasátko, takže ty jejich intriky měly docela koule. (02.07.2007)

Nekonečně niternější než Frearsova verze. Francouzská aristokracie 18. století byla rozhodně dekadentní, bez budoucnosti, ve svých limitech ovšem představovala evoluční vrchol. Formanův geniální klíč spočívá v tom, že se na jedné straně přizpůsobil manýristickému stylu oné společnosti, přitom se ovšem vyslovuje k hodnotám všelidským, na místě, čase a prostředí nezávislým. Srovnejme jen závěr obou adaptací: Ve Frearsově verzi je markýza de Merteuil konfrontována se společenským odsouzením. Jak polopatistické, a řekněme rovnou, mentálně ubohé! Naopak Bening pod Formanovým vedením zcela beze slov, jen výrazem tváře, vyslovuje mnohem důsažnější pravdu, totiž že msta zhrzené ženy, jakkoli úspěšná, je bezvýchodná, neukojitelná, je to hydra nenasytně požírající především ženu samotnou. --- Formanova adaptace vůbec není "poněkud odlehčená", jak píše distributor. Je naopak úplná a náročná směrem k divákovi. Odměnou za pozornost je pak nikdy nekončící požitek z pronikání do hlubin, jemných nuancí a nebezpečí "nebezpečných známostí". (13.04.2014)