Den nezávislosti: Nový útok

Celý druhý Den nezávislosti na mě působil trošku odflákle. První hodina je vyloženě nudná a navíc extrémně uspěchaná, takže se v ní stane spousta věcí a představí hromada nových postav, ale ty věci nejsou moc důležité nebo efektně provedené a ti hrdinové vás budou zajímat míň než krajské volby v Namibii. Je fajn po letech vidět v akci Pullmana nebo Goldbluma, že by však jejich přítomnost dělala z druhého Dne nezávislosti lepší film, se říct nedá. Pokud si tvůrci mysleli, že tleskat nadšením z toho, že po letech vidíme hrdinného prezidenta a sympatického nerda, který zachránil svět, tak se přepočítali. Den nezávislosti fakt není o postavách, takže nemá moc smysl hodinu se kolem nich točit. Je to nuda. V druhé části sice nastoupí akce, ale upřímně Emmerich už dovedl natočit zajímavější věci a tahání čínského velkoměsta, které pak padá na Londýn, už v blockbusterovském vesmíru koule netrhá. Tohle i vzdušné bitvy a finále na zemi jsou fajn, ale nic z toho není natolik zajímavé, aby to pomohlo z filmu dostat se ze škatulky „celkem OK letní sci-fi výplach“. Na rozdíl od prvního dílu tady zoufale chybí nadhled, fungující patos a především ti jednorozměrní, ale stále sympatičtí hrdinové, kterým byste drželi palce. Tady buď kecají anonymní postavy, nebo se to celkem efektně avšak nijak extrovně řeže. V kině to neublíží, ale marně hledám důvod jít na to podruhé. (15.05.2017)

Čekal jsem větší škvár, nakonec to nebyl ve srovnání s jedničkou IMHO skoro žádný pokles úrovně (slovo "kvality" bych u tohoto typu filmů moc nepoužíval). Willa Smithe jednoduchým trikem odstranili, ale aby snad někdo netesknil, jeho místo zaujal jiný sympaťák, brácha od Thora (a ne, Loki to nebyl), takže děvčata ochuzena nebyla. Triků hromada, ufounů taky, no a jak to všechno dopadlo? Hádejte, a nemusíte ani třikrát. (16.03.2021)

Hned po projekci jsem měl v hlavě jedno slovo, kterým jsem chtěl film vystihnout, ale stihnul jsem to zapomenout, takže to musím opsat šířeji. Digidestrukce už nefunguje; když před dvaceti lety nechali vybouchnout miniaturu Bílého domu, bylo to mega cool. Když nyní v CGI hrátkách vezmou nějaké blíže neidentifikované asijské město (byl to Singapur, byla to Šanghaj?) a shodí ho na Londýn, je to meh. A nedává to smysl, proč něco gravitací emzáci seberou, něco zůstane. Před dvaceti lety, alespon co pamatuji, jste měli tři hlavní postavy: cool pilot, nerd věděc, patetický prezident. A spolu to fungovalo. Teď je postav mraky, ale sympatie vytvořit si k novým, nebo vzkřísit k navrátilcům, moc nejde. Před dvaceti lety fungoval humor a nadhled, nyní jsou pokusy o humor spíše nefunkční. Před dvaceti lety se postupně budovalo napětí, gradovalo až do finále, zde je finále spíše vysvobozením, že se už blíží závěrečné titulky. Píšu, píšu a na to jedno slovo jsem si pořád nevzpomněl. Nechtěl jsem napsat přímo nudný, možná spíše upachtěný. (23.06.2016)

Emmerich by už klidně mohl jít na odpočinek. Své si odtočil a bylo by fajné se s ním rozloučit dřív, než přijde o dvě své poslední devízy. Jeho filmy vypadají extrémně draze, trikově vycizelovaně, takže měřítko, ve kterém operuje, trumfuje všechny popcornové blockbustery. A občas se jeho postavám povede fórek. Což jsou všechny klady, které mě na vrub druhého Dne nezávislosti napadají. Jinak jde o klasicky beztvarou nastavovanou kaši, ve které je všeho víc, ale bezvýrazně, hůř, sterilně, zkrátka v tom klasickém tuctově sequeloidním podání, jež víc nudí, než že by bavilo. Parta matných dorostenců nebo nezajímavých navrátilců úplně náhodně (nebo rovnou nesmyslně) čelí ještě větší emzácké invazi, aniž by jejich boj měl hlavu, patu a vypravěčský náboj. Z dvojky je prázdný festival triků bez hlubší podstaty, který je zároveň uspěchaný a zároveň má příliš dlouhou stopáž. Po parádní popcornové palbě, jakou byl první Den nezávislosti, obří úpadek. (23.06.2016)

Nostalgie jako prase. Při každé druhé scéně jsem musela vzpomínat, jak jsem před dvaceti lety seděla v kině a užívala si každou minutu (a pak ještě mnohokrát opakovaně). Jednička je moje guilty pleasure srdcovka, na kterou pokračování sice nemá a v podstatě jen recykluje už viděné, ale co naplat. Když to miluješ, není co řešit. A navíc mě neskutečně potěšila účast mého oblíbence Williama Fichtnera, který to konečně dotáhl až na generála (a ještě dál). (24.06.2016)