Cesta smrti kapitána Scotta k jižní točně (Velké bílé ticho)

Strhujúce dobrodružstvo objavovania môže byť zároveň zábavno-náučným prírodovedným dokumentom o tučniakoch, tuleňoch a čajkách. Dokument z nemej éry tým prekonáva množstvo povojnových nasledovníkov. Tí prírodopisní sa až príliš často tvárili (a tvária) veľmi vedecky, či apelatívne (neustála potreba človeka na niečo upozorňovať, pred niečím varovať). Dobrodružné cestopisy zase nesú v sebe veľmi veľkú dávku seba prezentujúcej márnomyseľnosti, či už vo forme "obetavej pomoci chudákom domorodcom" alebo túžbe prekonať ľudské hranice možného. Veľké biele ticho to má v sebe tiež, ale v nerušivej miere. Nezaťažuje tým celý dokument, naopak ten sa venuje skôr spôsobu prepravovania nákladu, uchvacujúcich záberov na prvé ľadové útvary v mori, či na obrazce zamŕzajúceho mora, pripomínajúce japonské dekoratívne kamenné záhrady a životu zvierat, či už na lodi (kone, psy) alebo vo voľnej prírode. Reštaurovaná kópia ponúka dokonalý, ostrý obraz. Jediná výhrada smeruje k nadbytočne dlhým medzititulkom. Menej je niekedy viac a v celkovom hodnotení to stálo tento výnimočný film jednu hviezdičku. (21.12.2020)

(1001) Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky. (19.01.2014)

Poprvé jsem navštívil v kině promítání němého filmu a přestože jsem se trochu obával dalšího z řady starých uznávaných filmů evokujících sice zajímavý „muzeální“ exponát, ale bez hlubšího osobního přínosu, nakonec jsem byl velmi překvapen ve více směrech... třeba tím, jak dokumentární záběry dávné výpravy na jižní pól či celodenního zážitku s tučňáky tady nejednou doplňoval i vtipný komentář... jak mě přes zpočátku neustálé mezititulky dostávaly mnohé záběry svou atmosférou... jak navzdory dokumentárnímu charakteru šlo z těch fascinujících záběrů (ať už šlo o putování nebo dlouhé staticky snímané dění ve stanu) postupně vnímat krásný silný příběh podobný hranému filmu... i jak emocionálně silného vyvrcholení jsem se nakonec dočkal. Přitom finále je tu podané působivě přesto, že z těch nejsilnějších okamžiků nevidíme explicitně nic, záběry pořízeny již nebyly a režisér si v této chvíle v rámci sugestivního dovyprávění příběhu vystačí s psaným písmem, několika fotografiemi, ilustrativními záběry a vloženou písní. Možná, že z dnešního pohledu jsem zde občas (zvláště v pasážích evokujících klasický přírodopisný dokument) vnímal některé části jako rozvláčnější, ale odcházel jsem z kina rozhodně velmi spokojen a obohacen. [85%] [Art Film Fest 2023, Košice; navštívěno s honajzem2] (21.06.2023)

Výborný dokument zobrazující expedici na jižní pól. Krásně nasnímáno, ozvučeno, vtipně a poutavě odvyprávěno. Z odlehčené polohy (první dvě třetiny filmu) bez větších problémů přechází i do polohy vážnější a dramatičtější – opět naprosto s přehledem, kdy si dokument vystačí i s několika málo záběry. Ve zkratce dokument, který mě dokázal zaujmout, rozesmát, i rozesmutnět. Nad hodnocením tentokrát nemusím moc dlouho přemýšlet. (24.03.2015)

„Všimněte si, jak opatrně se tato samička vrací ke svým vajíčkům nevěda, že moje kamera a já opravdu nejsme tak špatní, jak vypadáme.“ Normálně se tomuto typu dokumentů snažím spíš vyhýbat a v případě Velkého bílého ticha, který je navíc němý, jsem k filmu přistupoval vyloženě s nechutí, i navzdory vysokému hodnocení. Chyba lávky! Celý dokument mě ohromě bavil. Záběry byly velmi zajímavé (líbilo se mi líhnutí racků ale třeba i život pod stanem), tónování jim ještě přidalo na poutavosti, ale naprosto nepostradatelnou součástí filmu je jeho komentář. Ten je poučný a přitom nenudí, snaží se diváka co nejvíce přiblížit roli spolucestovatele skupiny (oslovování publika, řečnické žádání o svolení něco ukázat apod.-to je ohromné plus na rozdíl od mnoha současných, „odosobněných“ dokumentů). Diváka se snaží zaujmout i ukazováním způsobu natáčení a krom čistého zkoumání a pozorování obsahuje i momenty „oddechu“, které nabízí něco pro zpestření (tancování a box, skákající kočka, fotbal, představování psích týmů atd.). A nutno dodat, že jsem u filmu i mnohdy od srdce zasmál (nejvíce mě bavil život tučňáků popisovaný „naším“ výrazivem). Oproti tomu směrem ke konci snímek silně zvážní a zainteresovaný divák se skoro až zoufale snaží skupince pomoct prodlužováním kreslené čáry co nejdál, bohužel samozřejmě neúspěšně. A ten patos, na který nakonec dojde, není ani trochu otravný, vlastně jde o velmi ojedinělý případ, kde je naprosto ospravedlnitelný. Na dokument budu raději vzpomínat díky jeho zábavnějším částem, nicméně celkově je vysoce kvalitní a tomuto faktu bude odpovídat i moje hodnocení. „Bohužel, tyto norské sněžnice, zvané lyže, byly jediné věci ženského rodu, co jsme v průběhu dvou let viděli.“ (01.06.2015)