Poslední muž

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. (01.04.2022)

V rámci toho, jak právě „sjíždím“ jednotlivé filmy Toníčka Novotného (svého oblíbence již z dob raného mládí, na nějž kvůli filmografiím jiných oblíbenců dříve nebyl čas ;-)), jsem znovu zhlédla i tento herecký koncert Huga Haase ve filmu podle divadelní hry F. X. Svobody o profesoru Kohoutovi, jenž drží pevnou rukou svou rodinu i své žáky. Možná je zápletka ohraná, jak píše Mikino00, ale ohraná je hlavně proto, že v tv šel mnohokráte remake tohoto filmu. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním filmovém zpracování Haasovi zdatně sekunduje Zdenka Baldová a Vladimír Borský, na něhož je, stejně jako na Toníčka, radost pohledět (o tom, jak se dívám na Novotného herectví, jsem už v předchozích komentářích napsala dost, takže ve zdejším to ponechám stranou) a hezky je doplňují i ostatní ženy, které více či méně patří do profesorovy domácnosti - Marie Glázrová (ve své první filmové roli), Jiřina Steimarová a Darja Hajská, považuji ho za lepší než jeho remake, Poslední Mohykán, v němž se role rovněž dobře (ale přece jen o malinko hůře) zhostil Jaroslav Marvan. I když nebo možná právě proto, že zde se nejedná o pouhou komedii, ale o hluboce lidský příběh. Našla bych mnoho momentů, které jsou hodné zapamatování a které mě buď pobavily nebo se mi zapsaly do srdce (je možno začít už u úvodní scény ve škole s ježkem a odstávajícíma ušima, či rande v ZOO, úvodního rozhovoru s Dr. Bečvářem, pokračovat přes scénku u dveří bývalé bytné ze studií; s pobavením sledovat, co se dělo v době abiturientského večírku po 30. letech (v Litomyšli i v Praze), já osobně se pousměju u „nadějného centra Kohouta“, či jak pan profesor při následném útěku svého syna dále hraje tvrďáka, ale jak se o něj uvnitř obává a jak laskavě jej přijme zpět, až k závěrečné scéně, kde se rodina učí se jej nebát a on sám zase podívat se pravdě do očí) a které tenhle film řadí k mým nejoblíbenějším z česko-slovenské filmové tvorby a z té dříve natočené spolu s Katakomby a Hotel Modrá hvězda také, tedy alespoň pro mě, k těm nejlepším. (15.11.2013)

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! (03.10.2008)

Zdařilejší ze dvou zpracování divadelní hry F. X. Svobody, Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem je o poznání slabší. Oproti jiným filmům mírně nadprůměrný výkon podal především Vladimír Borský, ale rozhodně to je film pro Hugo Haase jako vyšitý. Tyran, pod jehož nepřístupnou rouškou se skrývá dobráctví a cit v okamžiku, kdy se ztratil osmnáctiletý syn. Velice vtipný gag na srtkání po 30 letech (včetně příchodu do bývalého mládeneckého bytu) a střídmě dojemná závěrečná scéna, kdy členové domácnosti řežou pravdu do domnělého panáka... (01.04.2020)

„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ (02.02.2020)