Amatér

Kieślowského barevnou trilogii moc nemusím, ale tento jeho raný film mi nesmírně sednul. A to jak samotným námětem, tak obsazením titulní role - můj polský oblíbenec Jerzy Stuhr, kterého znám z mnoha jiných filmů, mě oslovil od prvního záběru, v titulní roli je naprosto výborný a Filip Mosz je v jeho podání neuvěřitelně přesvědčivý a sympatický. Sledovat jeho vývoj v průběhu filmu je zcela fascinující a člověk se zde dočká celé řady neobyčejně silných a emočně vypjatých scén - film je to velmi naléhavý, dojemný, a současně i nesmírně vtipný (dialogy nezapřou Stuhrův rukopis). Amatér je mistrný a krásný film, který je mj. velkou poctou lásce k filmování. Možnost vidět ho v kině na velkém plátně pro mě znamenala velký zážítek. (13.10.2015)

Na Amatérovi je nejzajímavější, jak spojuje dvě zdánlivě protikladné tendence – tendenci symbolické a realistické filmové tvorby. Existují mnohé filmy symbolické, které se odvolávají na jakousi vyšší, duchovní realitu - na časoprostorovou rovinu „nad časoprostorem“ - nejlepším příkladem budiž Andrej Tarkovskij. Ten hledá pravou podstatu člověka v duchovním, transcendentálním určení – v poměru člověka k vlastnímu bytí, ke kosmu, či k Bohu. Pak jsou zde však filmy, které jsou tvořeny za cílem doslova vyseknout kus z běžné, fádní reality. Filmy jež netvoří komentář, ani se nesnaží o filozofickou disputaci na téma podstaty bytí, ale jejichž tvůrci zastávají názor, že bytí lze postihnout/vyjádřit právě a jedině v jeho absolutní nezkrášlenosti – podstata člověka, i pravda jako taková jsou k nalezení v banalitách, doslova leží na ulici – povalují se mezi projíždějícími auty, náhodnými chodci, jsou k nalezení mezi včerejšími odpadky. Za příklad by nám mohla sloužit takzvaná „kuchyňská dramata“ natáčena v Anglii v šedesátých letech, či první filmy Miloše Formana. A ačkoliv tyto dvě tendence se nutně „ideologicky“ nevylučují (Tarkovskij naráží ve svých příbězích vždy na ideál „pokory“ - na obyčejnost a každodennost – kupříkladu v jeho posledním snímku, v Oběti, nechává hlavní hrdina doslova a do písmene shořet vše, co bylo v jeho životě nadbytečné). Avšak často tyto „dvě školy“ - škola symbolická a realistická – užívají hodně rozdílné stylistické prostředky. „Realističtí“ filmaři mají své specifické kódy - používají ruční, "roztřesené" kamery, neherce, spíše se snaží o estetickou neokázalost, mnohdy vychází i z dokumentárních konvencí – což je samozřejmě opak celého stylu takového Stalkera, s jeho složitými kamerovými jízdami, mizanscénou přehlcenou významy a precizně vyšperkovanými dialogy. Kieślowski však udělal hrozně zajímavou věc – narouboval na velmi „asketické“ filmové prostředky narativ s přesahem a smísil tím v Amatérovi velmi důmyslně realitu běžnou s jejím „vyšším významem“. A aby toho nebylo málo, zamotal do této kombinace obohacující vhled na téma samotné reprezentace reality filmem, jako takovým... (09.06.2017)

Amatér skvěle graduje, takže nakonec jsem zvažoval i o nejvyšším hodnocení. Nicméně ve mně zvítězila počáteční rezervovanost. Maličko mi vadilo, že je vždy snad až moc jasné, co ten film říká, a vše to plyne až moc přirozeně a lehce. Naprostý minimalismus má jistě něco do sebe, ale námět umožňoval i originálnější přístup. Přes tyhle výtky jde jistě o vynikající film, se kterým je dobová československá kinematografie nesrovnatelná. (03.10.2013)

Škoda, že má film poněkud přepálenou stopáž a že Kieslowski v jednu chvíli honí hodně zajíců, rozuměj témat, takže se mu poněkud rozplizne to konečné řekněme prozření. Jinak jsem čekal spíš větší problémy hrdiny v závěru, než jen, že odejde manželka, ale tady je to geniálně podané, že za naše chyby, byť nevědomé, mohou platit i druzí. Film má pro mne vlastně dva vrcholy - jeden je na tom festivalu ("Takže ty vlastně točíš to, co je") a druhý je rozhovor s ředitelem v přírodě (Na téma, že každá věc má víc stran pohledu, a nelze vybrat správný, i když si myslíme, že máme pravdu a odhalujeme nějaký zlořád. No jo, ale kvůli vnitřní neopravené zdi se mohla postavit školka, a cihelna sice nevyrobila ani cihlu, ale lidi mají práci a mohou žít. A pak to suďte.) Potěšila mne účast Zanussiho, ale tohle už bylo právě to rozmělňování o tom, proč lidé vlastně točí filmy. Víc se mi líbilo to hlavní téma, že točí svět před sebou, ale zapomíná na ten kolem sebe a že točí prostá dramata, ale zapomíná i na to milé, příjemné a veselé. Než tedy začne točit sám sebe. Herecky je to naprosto dokonalé a všem těm hercům jsem jejich role naprosto věřil. Stuhr jako zapálený amatérský filmař je dokonalý, jak se o vše zajímá, chce o tom vědět co nejvíc, jak fungují kamery, střih, ano, takhle se chová někdo, koho jeho vášeň a koníček pohltí. Mimochodem, pobavila mě scéna, jak na festivalu v komunistickém Polsku v zákulisí popíjí Pepsi. jinak je pravda, že film nabízí spíš otazníky, které se nejspíš honily hlavou i samotnému Kieslowskému, než odpovědi, ale ono je to jak u Bergmana, kterého filmy mi to v jednu chvílu připomnělo - takové to hledání sebe sama skrze výpověď, zpověď, říkejme tomu jakkoliv. (01.08.2022)