Jde si pro nás noc

Brutální jatka, nic víc a nic míň. Příběh se dá shrnout asi do deseti slov a v celým filmu který má dvě hodiny padne asi dvacet vět a vůbec to ničemu nevadí. V předchozím režisérově filmu Headshot se na příběh kladl velký důraz a byl to rušivý element. Hlavně romantická vsuvka, jelikož Iko Uwais hraje mocně asi jako Chuck Norris po mrtvici. Takže příběh jde stranou a divák sleduje zajímavé zabijáky v naprosto šílených a někdy neskutečně nechutných bitkách. Totální masakr. sedlo mi to.70%. (13.12.2018)

Nepochybuji, že si u toho zdejší mírně vyšinutí řezničtí učňové úpěnlivě mačkali šulínky a funěli blahem. Načež to sadisticky procpali do červených čísel. Ano, masakr je to opravdu ukrutný, místy až nechutný, ovšem na straně druhé je to rovněž ukrutná dementní pičovina o tom, jestli je jediný ťaman, aniž by se zadýchal nebo vykrvácel z miliónu sečných, bodných a střelných ran, v jedné sáhodlouhé dvouhodinové nesmyslné bitce úplně sám schopen holýma rukama zdecimovat tisíc nebo dva tisíce jiných ťamanů, ozbrojených kompletním kuchyňským příborníkem, sekerami, mačetami, pistolemi, samopaly, brokovnicemi, granáty a došlo i na řezáky na koberce, řeznické háky či sekáčky na maso. Vyhřezávají při tom sice střeva, cákají mozky, vzduchem lítají zuby i celé sanice, dislokují se všechny myslitelné klouby a hnusně lámou veškeré tělesné výčnělky, páteře a vazy, ale to je tak všechno. Scénář typu „naběhněmě na plac a pojďme se sto dvacet minut bez ladu a skladu masakrovat“ nepochybně hladce udělá nejednoho psychopata, nicméně pro diváka, který si prostě u porcování lidí vášnivě nehoní, to začne být po chvíli těžká pruda a ocenil by i nějaký ten děj. Je to indonéská kafilérie, tudíž na scéně nesměl chybět ani již inventární, skvělý Auvajs, avšak fantastické dynamice a famóznímu natočení bitek v Zátahu to neleží ani u kečupem zkrvavené paty. Choreografie spíše připomíná pozdvižení v opičí kleci po střelbě do tlupy makaků, která se začne vzájemně chaoticky vztekle koksovat, aniž by se aspoň na chvíli zamyslela třeba nad strategií toho ultranezničitelného superťamana prostě tím stohlavým davem naráz obstoupit a udělat z něj v mžiku mačetami pyré. Takže v anotaci opět chybí Sci-fi / Fantasmagorie / Kokotmédie, a pokud vás sledování dezorganizovaného, urputně dlouhého, fyziologicky nemožného a přiblblého mrzačení a vyvrhávání primátů nezbavuje sexuální frustrace, pusťte si místo toho raději něco prznění dětí nebo zvířátek. (04.11.2018)

Úvodních dvacet minut je peklo k nepřežití a zkouška trpělivosti, protože se Tjahjanto snaží budouvat jakože osudový děj a vztahy mezi charaktery. Jenže mu v tom nehraje ani jeden byť jen náznakem obstojný herec a sám autor je jako scenárista na zabití. Čili jen čekáte, kdy si konečně uvědomí, co za bitkařské borce všech borců v ansámblu má (to je jako mít pro fotbalový match k dispozici Messiho a místo vpuštění na hřiště byste s ním na lavičce řešili vymírání delfínů) a najde už sakra nějakou záminku, aby si mohli dát řádně po hubě. A jakmile tu záminku vstupem do řeznictví najde, tak víte na čem jste. Ano, jde stylem akce o Raid 1.5. Ne, Tjahjanto není Gareth Evans, ale akci od něj opisuje zdatně. Střídají se kontaktní bitky s hromadnými masakry na ostří mačety, do toho nějaká ta přestřelka, honička... Co chvíle, to jiný typ akce. Spojující elementy jsou tři; hravá syrová choreografie (všechna čest výkonům kaskadérů), dynamická přesto přehledná kamera a absolutní adorace nesmyslně přepáleného neopodstatněného gore-jatkovitého násilí², které ne každý skousne. Zvlášť když platí, že děj/dialogy/pnutí mezi charaktery (ty se objevují odnikud a mizí kamsi) jsou čistě pro formu, jelikož si autor někde přečetl, že právě takové elementy by každý film měl mít. Dobře vám radím, přetočte rovnou na řeznictví a po cca deseti minutách vám bude rázem jasné, zda jste objevili svou novou guilty pleasure kultovku či si poklepete na hlavu "co že za zvrhlá sadistická hovada ti Indonésané jsou" a znechuceně to vypnete. Ovšem než to vypnete, pusťte si ještě alespoň finální desetiminutovou bitku Taslim versus Uwais; to je čiré žánrové blaho. (08.01.2019)

Strašlivá řezanice s perfektně natočenými bitkami co jsou tak brutální, že je to na úrovni nejdrsnějších francouzských slasherů. U nich ovšem je tak pět killů za film, zato tady je jich patnáct za minutu. Děj a nebojové scény tu zaberou sotva půlhodinu, snaží se napodobovat klasický Hong Kong, nějaké ty triády, tajemné klany bojovníků, náznak nějakých emocí při osudovém střetu mezi blízkými přáteli, vykoupení híchů hlavního bouchače skrze záchranu děcka, nu skoro až jako by se režisér Tjahanjanto shlédl v Johnu Woo. Je to jen pokus samozřejmě, vůbec na něj v tomto ohledu nemá, příběh nedává vůbec smysl a klouže tak po povrchu, že to vlastně ani nemůže nikoho zajímat. Ne že by to někoho překvapovalo. Ale je to i škoda, protože i ta ukrutná brutalita téměř nezabitelných superhrdinů a cannon fodderu, který se na ně vrhá, pak ani nemá takový dopad. Spíš působí až úsměvně... ale pořád dostatečně zdůrazňuje syrovou fyzičnost akce, a jen o tu tady jde. 7/10 (06.01.2019)

Timo Tjahjanto poprvé bez svého bratra a natočil další akční zlatou perlu, která definitivně vykouzlí úsměv na tváři a jako náhrada za zrušený Raid 3 to funguje bezvadně. Je třeba podotknout, že Timo se proslavil především hororem Macabre ( pořád jeden z nejbrutálnějších exploitationů vůbec), takže primární housle hraje především Gore a násilí, kterého je zde požehnaně a velmi se mi líbí jeho přístup k žánru, protože on jako jeden z mála posouvá hranice, ukazuje věci, které jsou Tabu a neštití se absolutně ničeho a to mne fascinuje, protože Američané tiše mohou závidět. Herecky je film prvotřídní, sejde se zde známá herecká sestava, trochu jsem si však musel zvyknout na to, že Iko Uwais je záporná postava, ale Joe Taslim má naštěstí charismatu až až, ale překvapivě nejvíce září Julie Estelle, která okamžitě potřebuje vlastní sólovku. Akce téměř nesešlápne z plynu je to jeden ultra brutální masakr, kde se všichni řežou vším, co je po ruce, lámou se končetiny na všechny možné způsoby a využívá se vícero bojových stylů. Tjahjanto se vyloženě vyžívá v smrtelných likvidacích a já šílím společně s ním. Největší highlight je definitivně Julie Estelle proti dvoum lesbičkám a myslím, že lepší female fight tu ještě nebyl a taky samozřejmě celé finále, které si bere to nejlepší z Berandalu a Joe Taslim proti Uwaisovi jakožto souboj bratrů byl docela emotivní a choreografii se samozřejmě nedá nic vytknout. Abych jen nechválil, mouchy se zde samozřejmě najdou. Vizuál mi příjde průměrnější, občas jsem měl pocit, že postavy přežívají nemožné a trošku mě mrzelo, že se zde neukázal nový akční objev, ale to jsou pro mne irelevantní drobnosti, které mi zážitek nezkazili. Kdo rád sebevědomé akční nekompromisní a brutální filmy bude spokojen. Kdo zaspal dobu při Segalovi, Lundgrenovi a Van Dammovi bude nejspíš brblat. Tady fanoušek akce pod 3* jít nemůže. Už se těším na May the Devil Take You a doufám, že v příštích letech mě Mo Brothers bude uspokojovat nadále, protože tolik šikovných tvůrců v současnosti není.90% (20.10.2018)