Pád Bílého domu

Dle očekávání víc Smrtonosnější past než byla pětka. Bohužel až moc. Po vynikající scéně masivního dobytí Bílého domu (kde jsou ty časy, kdy teroristi někam nenápadně vklouzli zadním vchodem a jen odstranili pár strážných pistolemi s tlumiči) se už jen pobíhá temnými chodbami a vrší se klišé, mrtvoly nebo se rovnou neumětelsky vykrade celá scéna (výbuch helikoptéry na střeše a skok z ní). Nic vás tu nepřekvapí (snad až na enormní počet explicitně zastřelených lidí a brutální výprask paní ministryně), o nikoho se nebojíte (nelogičnost a patos mi nevadí) a ještě než se to dokodrcá k finále (stejně nevýraznému jako záporák), je vám jasné, že scénář byl opsané a odfláknuté béčko nejbéčkovější a že Morgan Freeman a Aaron Eckhart šáhli pěkně vedle (tedy jak se to vezme, film byl docela úspěšný). Zdaleka nejzajímavější moment je, když vylezete z kinosálu a checkujete, jestli to Severokorejci mezitím nespustili i v reále. (13.04.2013)

Bílý dům padá a Antoine Fuqua s ním ve filmu, u kterého kdosi ve střižně prohodil konec se začátkem. Pokud ze sálu odejdete po MASAKRÁLNÍCH úvodních třiceti minutách, bude to se širokým úsměvem na tváři a sice s polovičním, ale stále stoprocentním hodnocením. Na všechny ostatní, co tu zívačku zkusí vydržet do konce, čeká zklamání v podobě prozatimní sračky roku nejen kvůli scénáři s tolika připitomělými absurditami (přístupové kódy, přístupové kódy, a do třetice přistupové kódy, nabíhání do kulek, záhadně zlomený prezident na konci), že je mi z toho špatně ještě teď. Gamer 2.0, vážně nic moc víc. Koho na konci nedodělá otravná repetitivní patriotistická hudba, nemá sluch. (08.04.2013)

Republikánská agitka za ryzí americké hodnoty, ochotě postavit se problému čelem a vše řešit s vážnou tváří. Chyba vidět to v opačném gardu kinopremiér, protože Emmerichovo brnkání na „demokratickou“ strunu přineslo víc tematické sebeironie, čímž se očekávání zde sráží na nulu. Fuqua dráždí divácké receptory pouze úctyhodným bodycountem, ochotou střelit do hlavy kohokoliv (i ženskou) a Butlerovskému stroji vylepšuje leda skill v počtu headshotů. Ve zbylém čase tak nějak bloudí potemnělými chodbami Bílého domu a raději nutí hrdiny mlčet, neb jim scénář nic moc zázračného nenahazuje. Nenapadá mě, kterých dvacet minut děje bych obětoval ve prospěch lepší kompaktnosti, ale tu čtvrthodinku s obsazením Olympu naopak stavím na akční piedestal toho lepšího, co můžeme v současnosti vidět. 2 a ½. (31.10.2014)

Patosu k zalknutí. Samotná fáze útoku na Bílý dům je sice debilní a s podfinancovanými triky, ale poměrně baví. Zbytek filmu bohužel nebaví vůbec. Mohla z toho být fajn variace na Die Hard, ovšem absolutní nedostatek nadhledu a nesympatické dřevo v hlavní roli (málokdo z Hollywoodu je mi tak protivný jako Gerard Butler) to v mých očích potápí. Druhou polovinou jsem se zkrátka pronudil. PS: Amerických vlajek v tom samozřejmě vlaje požehnaně. Co na to Emmerich? (27.06.2013)

"Zahrajme si hru Choď doriti. Ideš prvý." Relatívne drsné. Väčšina deja sa odohráva potme, takže keď sa niekto bije, skoro nič nevidíte. Butler sa snaží, ale nie je príliš sympatický. Aaron Eckhart je ako americký prezident ešte nesympatickejší (áno, dá sa to) a na strane zloduchov tiež značne veľká bieda. Vyložene potešiť ma potešila len náročná scéna prepadu Bieleho domu, ktorá je príjemne dlhá a prepracovaná. Žiaľbohu to vyzerá tak, že do nej tvorcovia išli naplno a dali do nej všetko, od energie cez talent až po prachy a tak im na kvalitné vyplnenie zvyšku minutáže už nič neostalo a vydlábli sa na to. Dvojka prekvapivo o značný kus lepšia. A Emmerichov konkurenčný (tiež tohoročný) Útok na Biely dom? Mal sympatickejšieho hrdinu aj prezidenta, ale tiež to nebol žiadny zázrak. (21.12.2016)