San Andreas

Docela jsem se těšil a první polovinu jsem k tomu měl vlastně i důvod. Jenže v druhé polovině se tahle pouťová atrakce úplně utrhne ze řetězu a je mdlou kombinací destrukce, hloupých situací a mizerného herectví. U mě osobně vede zřejmě Carla Gugino. Ve výsledku je to sice asi lepší, než bezduché války obřích robotů, kteří bortí budovy jako domečky z karet, i tak je heroicky patetický (Ameriku by na kolena nesrazil ani pád Jupiteru s Neptunem dohromady) i úsměvný zároveň (klasické záchrany na poslední chvíli). A to vše na souši, ve vodě, ve vzduchu. Lidé jsou svým způsobem ignorováni. Přijde obří vlna tsunami, výsledek jejího řádění ale vidíme jen prostřednictvím destrukce. Žádná mrtvá těla. Docela šokující je i sobecký tah na bránu od muže/záchranáře pouze pro svou rodinu. Kolem umírají lidé, on však vede svou soukromou bitvu. Samozřejmě mnohé potěší, že cílem záchrany je především jeho vykulená a hodně prsatá dcera. Nepotěší ovšem ta rutina okolo, kterou režisér Brad Peyton jednoduše nezvládal. Země se zachvěje, následně se sakra zachvěje, Paul Giamatti do toho mudruje a pátrání po rodině je jen záminkou pro stále větší a hlasitější destrukční scény. Jenže ty nestrhnou. A scénárista, kterého by měli nechal chvíli pod vodou, to příliš nezlepší. (30.06.2015)

Více uvěřitelnosti do těch filmů prosím, více uvěřitelnosti. To si máme snad myslet, že když si země usere tak, až se starej Richter v závalu pod mramorem šťastně zašklebí, budou ošklivé chlapce opečovávat slečny s natolik nadupaným živůtkem, že by mohly slony kojit? Na mě by zbyl určitě vylitej inkontinentní muž - vesničan. A když by už vyšla i buchta, pak leda stošedesátikilová metrová epileptička z aštarova klanu, takže s kakastrofou smířená. Ještě k tomu v akutním záchvatu. Chvilku bych po ní hopsal jako na trampolíně, abych užil ještě nějakou tu legraci, a příchozí vlnu tsunami následně díky dílem znechucenému, dílem z absurdity světa pobavenému úsměvu užil jako takový definitivní irigátor mezizubních prostorů. Ovšem jinak není co vytknout, přesně takhle by to bylo, kdyby vypukla nakopalypsa! (Ano, Fanan). Strašná, trikově však vyšperkovaná chujovina. Na závěr tedy spolu s Rockem stojím, ruku na hercně, a dojatě si říkám, olizujíc (též jemně prsty laskajíc) americkou standartu - jez, vý ken! Rybyldytyt. Fakof ýrt, vý faking ár! faking jů, faking es, faking ej! Fak! (21.10.2015)

// Rád bych řekl, že se teď McQueen s Newmanem obracejí v hrobě ale oni jsou víceméně těmi, kteří tenhle katastrofický kurz nastavili. Oba ty filmy jsou bídné, v obou se ale najdou určité momenty, které se povedly natočit celkem zajímavým způsobem, který většinou zapříčiní, že těch dvou hodin nakonec nelituji. Zde viz. scéna s tsunami nebo kurzem potápění s Alexandrou Daddario, která byla jedním velkým pátráním po nové tapetě na mobil. Zkrátka, ušlo to. Znova bych to ale nedal a v kině bych pravděpodobně usnul nudou. 40% a teď šup s Rockem do nějakého komiksu. (po pár dnech zvedám hodnocení, ten film naneštěstí utkví v hlavě a to se rozhodně nestává často) (29.08.2015)

Nakalibrujte seismograf, řekněte Monkovi, že v městě bude bordel a přitisknutí k pevné stěně si položte klíčovou otázku. Když záchranář Dwayne Johnson ztratí za tragických okolností dceru, přijde i o druhou? Odpověď je zřejmá, vždyť se před ním třesou i tektonické desky.. Klišé otevřená popcornová zkáza, kterou drží na své šíji wrestlingový Atlás a jenž zaujme drobnostmi nejen fandy katastrofických filmů. Třeba že ten obr už tak neplave v oboru herectví (zpověď v hangáru), že scény destrukce jsou relativně zdrženlivé, že pozemětřesné slevy nutí občany k masivním nákupům či že ten Anglán tak dlouho otálí se zapíchnutím si střepu do nohy, i když všichni kolem ví, že od pasu nahoru talentovaná Saša Daddario mile ráda použije svoje svršky jako obvazový materiál.. Možná jsem i chvíli koketoval s myšlenkou na čtyři hvězdy, ale pak se nad troskami Golden Gate Bridge rozvinula vlajka, já si vzpomněl na Rolanda a neudělalo se mi dobře.. (29.05.2015)

A tak jsem po delší době svlékl svůj kostým nadčlověka a jako běžný smrtelník zamířil do běžného kina, kde jsem byl ku své nelibosti donucen podstoupit všechny ty běžné náležitosti, jako je mluvení s pokladní nebo placení lístku. S příslibem táhlých vizuálních orgasmů jsem nakonec zvolil San Andreas a byl jsem skálopevně přesvědčen, že mě navzdory předpokládanému klišovitému balastu pobaví. Že žijeme v revoluční technologické době mi totiž došlo už tehdy, kdy jsem si mohl do telefonu nainstalovat šikovnou aplikaci s nastavitelnými grafickými filtry, které mi v sekundě zvládly překopat fasádu tak radikálně, že jsem na fotce nevypadal jako nakažené prase ve fázi tepelného zpracování, ale jako úplně normální nechutný špekoun. Ovšem to, čeho jsem byl v kině následně svědkem, se dá slovy opsat jen stěží, na to by nestačily ani hadrové panenky a piksla Xanaxu. Pokud se chcete v televizi prosadit i vy, tak buďto začněte v ateliérech Novy zapékat kuřecí předkožky, nebo sepište scénář a držte se těchto klíčových bodů - rodina, disharmonie, rozvod; pravý táta neumí naslouchat pocitům, nový táta je bohatý podnikatel; pravý táta se s novým moc nemusí; přírodní katastrofa, zbořené domy, zničené silnice; pravý táta se ukáže jako hrdina, nový táta jako sráč; do děje zakomponujte typického blbečka kravaťáčka v kvádru, jenž si umí sám maximálně vyčistit zuby a nakoupit akcie, ovšem po vypuknutí apokalypsy se mění na záchranáře, hasiče, horníka, technika, elektroinženýra a Supermana; bla bla bla musíme držet pohromadě; bla bla bla rodina především; záchrana, procitnutí, láska; bla bla bla hodnoty; slzy, pláč, smutek, vzkříšení, radost, štěstí, západ slunce, americká vlajka, happy end - vážně, toto si někam zapište, naučte se to a skočte ze skály, jinak naše životy ztrácí smysl. Vlastně jediný moment, který nevypadal jako rozbředlá, smysl nedávající a vesmír popírající sračka, byl před filmem ten reklamní spot na ženský magazín Bydlení hrou a já naprosto vážně přemýšlím, že ho předobjednám celé rodině na nejmíň deset let, abych v sobě alespoň částečně zadusal ten provinilý pocit, že jsem dvoukilem podpořil takovou regulérní zmrdovinu. Chvílemi to působilo i fyzicky, až mě z toho průzračného výtoku esenciální trapnosti chytaly křeče v pátém podbradku. Ještě je důležité zmínit, že buď mám šedý zákal, nebo je 3D verze zkurveně tmavá, rozplizlá a nepřehledná, takže pokud váháte, jestli do tohoto filmu jít, tak běžte raději do plynové komory. A teď mě laskavě omluvte, jdu si zabodat hřebíky do očí, zabořit hlavu do hajzlu a slavnostně v obýváku zahájit premiérový TroškaFest 2015, abych si náležitě spravil chuť. Jo a děkuji uklízečkám z Cinema City Flora, že jsem si směl sednout na žvýkačku, kundy! (09.06.2015)