Zeď

Mám rád soudobou rakouskou literaturu, a rakouský film samozřejmě také. Žena, o jejíž minulosti se nic nedozvíme, se dostane pod skleněný zvon (pokud by to byla zeď, proč se nepokusila zjistit, jak je vysoká?), Ale není to zvon Sylvie Plathové, který ji odděluje od radostí ostatních lidí. Je to spíž zvon, který ji před ostatními lidmi chrání, který odděluje jí živou, od okolí, které zkamenělo. I když je z vnější zčásti (zřejmě dílem) prostupný, nebo se snad během času rozpadl, stává se naše "Robinsonka" se svým osudem stále smířlivější, a jak sama říká: Není spokojená ani šťastná, ale klidná, zklidněná. Film obsahuje několik logických podivností (např. žena kosí, odnáší seno a znovu kosí; obvykle se tráva pokosí, usuší a pak se seno odnese/odveze), které zarážejí možná víc než samotná existence skleněného zvonu, který může padnout kdykoli na každého z nás – a když padne, tak se teprve ukáže, kdo je skutečně životaschopný, bez majetku, konzumu, společenské kariéry, a ostatních lidí, které stejně celý život jen pomlouvá. (18.07.2016)

Hrozivá síla mizanscény Tarkovského Stalkera, bezútěšný existencializmus Sokurovovy Matky a iracionální motiv zásahu shůry v Piknik na Hanging Rock Petera Weira se ve Zdi ozývají v modelové situaci a archetypálních významech, vracejících se k elementárním otázkám. Nevysvětlitelný zásah boří iluzi racionálního a bezpečného světa. Intezivní intelektuální sonda do nitra samoty, strachu a vzpomínek na hranici šílenství, které je ukryto v každém lidské bytosti, vystavěná na vynikající románové předloze, je zahalena do zrádných kýčotivých obrazů krajinné horské scenérie, jejíž hrozivá krása je návratem k magickému pojetí přírodních potažmo univerzálních sil. Parafrázuje romantické pojetí krajiny, která je zdrojem kontemplace a zároveň strachu ze vznešena, děsu jedince, jehož bezmoc a zranitelnost ústí do hledání opory v něčem, co ho přesahuje. Zde to není bůh, ani vesmír, či věda. Je to bezútěšný syrový pohled do tváře své vlatní opuštěnosti, člověka jako vyděděnce, cizince, který do tohoto světa nepatří, ale je nucen v něm žít. Slovy hrdinky - přijde-li člověk o své lidství, nestane se zvířetem, spadne mnohem hlouběji. (06.07.2012)

Příběh o ženě, která je kvůli tajemné neviditelné zdi, co ji začne v krasné horské krajině znenadání obklopovat, nucena proniknout hluboko do své duše a sama se vypořádat s vlastním žitím. Od začátku se mi to jevilo velmi zajímavě a byl jsem do příběhu opravdu ponořen, až náhle přišel moment, kdy hrdinka začala vyprávět o věcech, které mi s tím vším předchozím nešly dohromady. A tak to šlo až do samotného konce. Nedokážu to přesně popsat slovy, ale prostě mi následný sled událostí a hlavně vyprávění hrdinky přišel nějak vnitřně proti srsti a měl jsem chuť z kina odejít. Vydržel jsem až do konce a ten pocit se nezměnil, ba naopak, byl dost negativní. Sálalo z toho něco zlého, ač se to tak vůbec netváří... Proto "1 hvězda" spíše z pocitu a přesvědčení, po řemeslné stránce nemohu opravdu nic vytknout. (14.08.2013)

"Boží poklop skleněný, pod ním život zklidněný." Maj recht, pane Pölsler, s tou inovací. Kdo by dnes četl knížky, stačí filmy, ve kterých se nám ty knížky celé přečtou. Čili romány ve 3D. Můj dojem z Marlen Haushofer a jejího názoru na svět: autorku zřejmě opustil partner, navíc po smrti psa zůstala na světě úplně SAMA, se suicidálními myšlenkami. Z depresí se však vypsala v knize, což je rozumné. Jaké trauma utrpěl režisér Pölsler netuším, ale já z jeho filmu značné. Shrnutí myšlenek: kočky jsou dobré, psi jsou fajn a chlapi jsou zbyteční.  Správná žena je nejšťastnější na samotě u lesa, jako úplně poslední člověk na světě, pak teprve její život dává ten pravý smysl. Viz naše Gertruda Brunhildovitá, která je, na rozdíl od konzumního, prohnilého a duchem chudého světa TAM VENKU, velmi bohatá. Má psa, kočku, krávu, býčka, bílou vránu a celoživotní zásobu dřeva do kamínek. Taky pramenitou vodu, horský vzduch a výhled na panoramata. Dále propisku, tři balíky dopisních papírů a utkvělou představu, hraničící s bludem, že se nalézá ve skvělém filmu. Hlavně však vlastní pušku na střílení zbytečných chlapů. Prásk! Jedna rána stačí. (27.02.2023)

Na filmu je vidět, že má literární kořeny. Je podle románu Marlene Haushoferové. Žena je sama v horách se svým zvěřincem. Film má neodbytnou fascinující atmosféru. Natáčecí lokalita je krásná i když trochu temné smrkově monokultury, které jsou v této nadmořské výšce přirozené. Film je to hodně pomalý a nenabízí žádné odpovědi pro hrdinčinu situaci. Je tu příležitost k filosofování o tom. Důsledky samoty projevení v závěru jsou velmi uvěřitelné. (19.04.2020)