Grand restaurant pana Septima

Počáteční necelá půlhodinka (odhadem) mi přišla hodně zábavná. Potěšila i celá řada známých tváří z jiných komedií s Funèsem, ale nejen s ním. Poté, co byl unesen prezident, začal pro mě film ztrácet zábavnost a byť scény v zasněžených horách vizuálně potěšily, dějově už mě to nelákalo. Za vrchol hlouposti beru scénu se "sáňkujícím" autem po střeše, která po všech těch skocích zůstala netknutá. (?!) (05.05.2021)

Dokud se čerpá servilita Rogérka, aby mohla být předána hostům, provádějí se inspekce na bázi provokace a tempo pianisty mění šikanózní výcvik personálu na bakchanálie, je dění v Septimově vývařovně na čtyři michelinské. Jenže jak se začne obíhat novinový stánek a přejede se do zasněžených hor na jakousi kombinaci Fantomase a bondovky s Moorem, je to už na udání Státní zemědělské a potravinářské inspekci, protože se přestalo vařit s čerstvých surovin. De Funès s upgradem FF je ovšem skvostný. Užil jsem si i drobnosti, jako třeba jeho vyděšený výraz, když divizní komisař vypráví recept s dušením ve vlastní šťávě či tradiční celoobličejové opocení v krizových situacích.. (04.08.2021)

O neschopnosti krytej radom ľudí závislých od neschopnosti samej - tá im je chlebodarcom. Možno tento film pre mňa neobsahoval takú dávku humoru na akú som pri Funesovi zvyknutý, no v rámci epiky je príbeh atraktívny. Zahŕňa totiž nie len prvky komédie, ale mieša a aj s akčným a kriminálnym podtónom okoreneným hláškami a znalecky vykonštruovanými situáciami. (27.12.2013)

Grand restaurant pana Septima coby "nejumlaskanější de Funèsova komedie" funguje zejména v první polovině, která je plná úsměvně komických situací z restaurace založených na "mírném" terorizování zaměstnanců. V druhé polovině vsadili tvůrci na policejní vyšetřování a akční honičky, avšak celá krimi-zápletka působí chabým dojmem a tlačí film do průměru. Samotné rozuzlení mi přišlo poněkud hloupé. De Funès nezklamal, ale slabší scénář mu občas znatelně podrážel nohy. (24.11.2020)

Servir, c'est sourire! Kdyby se celá komedie nesla v takovém duchu jako první půlhodina v grand restaurantu, možná bych dal i plný počet. Besnardova režie velkého dění v jednom prostoru mě baví (a to i v těch celkově spíše průměrných filmech jako Životní šance), to je pokaždé gejzír drobných nápadů a gagů poslepený do vtipné série volně navazujících scének, tentokrát zčásti navíc ještě za hudebního doprovodu a choreografie. Problémem je, že jen málokdy si Besnard ve svých komediích dokáže vysoce nastavenou laťku z těch několika pečlivě promyšlených vtipných scén udržet po celý film. Když pak Besnard rozjíždí souvislou dějovou zápletku o únosu prezidentova syna, celý film jakoby se náhle propadl do poněkud slabého dobového průměru, velmi rutinně provedeného, kde kriminální zápletka nemá po většinu času ani kousek napínavé atmosféry a dobrého vtipu tu již naleznete poméně. Superbláznivé akční scény s naivní stylizací mě ze strany Besnarda neberou pak teprve, v těchto momentech klesl film v mých očí ještě níž, nehledě na to, že dlouhá část s honičkou aut v zasněžených horách a sklouzáním auta po střeše už jde absolutně mimo původně rozehraný humor i tematické zaměření filmu. Takže: Grand restaurant pana Septima se oplatí vidět  (asi jednou) kvůli první půlhodině, což je báječná humorná jízda s de Funèsem a jeho přihrávači. Pak to nějak pro přehled dokoukat a po skončení projekce to nejlépe završit opakovaným zhlédnutím dvou-tří scén z té první půlhodiny, ať si při hodnocení a zpětné vzpomínce na film uchováte v paměti i to nejlepší. 55% (14.02.2021)