Bláznivý Petříček

Aj Bláznivého Petríčka som videl veľmi dávno a niet sa čomu čudovať, že stretnutie po rokoch ho stálo, ako ostatne väčšinu mojich dávnych favoritov, jednu hviezdičku. Nie je to hlúpy, zlý alebo nepodarený film. Je to film slávneho Jeana-Luc Godarda, ktorý sa pokúsil doň pretaviť svoje videnie sveta, svoje postoje a postupy. Problém vidím jednak v tom, že to, čo chcel do filmu dostať, je príliš okaté a chcené a tiež aj v tom, že nebral pritom príliš ohľad na divákov. To pokladám za kolektívnu chorobu väčšiny slávnych režisérov. (11.12.2012)

Mozaika emocí a ztřeštěných nápadů. Tak by se dal shrnout syžet snímku Bláznivý Petříček, dalšího tvůrčího experimentu z dílny Jeana-Luca Godarda. Oproti kultovnímu U konce s dechem je „Petříček“ o něco vyspělejší, hravější, zachází ještě do většího extrému co do formy i do obsahu, a hvězdný Jean-Paul Belmondo hraje ještě lépe… S Annou Karinou vytvářejí krásnou souhru, přičemž Godard dává prostor i hlubším myšlenkám, které Karina prezentuje vskutku úžasně. Žánrově je Bláznivý Petříček pestrý, jak jen si dokážete představit. Mísí romantickou krimi komedii na útěku s fiktivním dokumentem i tragédií, nezaobírá se jediným filmovým pravidlem minulosti, a jak je u Godarda tradičně zvykem, forma je zde postavená před obsahem. Což však není nutně na škodu, naopak to pouze otevírá další možnosti pro filmařovo vyjádření. 7/10. (06.02.2021)

Nekoukatelná "intelektuální" ptákovina. Bylo tu několik povedených momentů. Třeba scéna hned na začátku, kdy si lidé na večírku místo povídání citují reklamy. Příjemně mě potěšily určité zcizující momenty, promluvy přímo k divákovi. Nepůsobilo to tak křečovitě, jak jsem se obával. Trochu násilněji už ale působily různé narážky na jiné filmy, a na umělecká díla obecně. Jako celek jsem ten film nepobral, možná jsem nedával dost pozor, ale absolutně jsem se s ním minul. (Možná to bude napodruhé lepší, ale fakt nevím, kdy k tomu seberu odvahu). Bohužel už se tu dost projevoval budoucí Godardův příklon k Maoismu. Režisér si chtěl zaexperimentovat, pohrát si s možnosti filmu, atd atd, fajn. Jenže je to nekoukatelná nuda. Jak to asi taky mohlo dopadnout, když natáčel bez scénáře... Přitom U konce s dechem mám moc rád. Tam ještě normálně rozvíjí zápletku. Ale u Petříčka už asi dospěl k "poznání", že příběh je buržoazní. Škoda. Film se mi nepodařilo sehnat v originále, takže jsem ho zhlédl dabovaný - Belmonda mluvil Krampol. Fakt zlo. Navíc dabing ani nijak neřeší, když třeba začnou hrdinové zpívat. Naštěstí trošku francouzsky umim:) (20.04.2010)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

Myšlienková ekvilibristika plná úsečných dialógov a monológov, pocitová rozvrátenosť a záver hraničiaci s dementnosťou. Protagonisti zvládli svoje úlohy podľa Godardových predstáv a predstáv filmových fajnšmekrov, v tomto smere ma Belmondo vobec neprekvapil, z ranej tvorby viackrát príjemne prekvapil ( Opice v zime ). Za zmienku stojí aj kvalitná hudba. (18.01.2017)