Nebe nad Berlínem

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc...... (02.08.2021)

Bože! Největší umělecká onanie jakou jsem kdy viděl. Celá první hodina a čtvrt je vlastně o ničem a dala by se shrnout tak do 10 minut. A ta celková pointa taky neni zrovna z těch nečekaných a rozhodně mě ani nijak neosvítila. Ovšem musím vyzdvihnout krásnou vizuální stránku a kameru. Ty hnědobílý části mi obrazově trochu připomínaly "Stalkera." Strašně rád bych dal menší hodnocení, ale ono mě to kupodivu bavilo takže na tom asi něco bude. (12.04.2006)

Vůbec se nebráním tomu, když je ve filmu poetika. Tady jsem ale těm textům vůbec nerozuměl. Sem tam třeba jo, ale po chvíli to sklouzlo do takového básnického střeva, že metafora střídala metaforu a bylo dost těžký v tom najít něco smysluplnýho. Nicméně uznávám, že na filmu je vidět obrovská kvalita, především ta filmařská. Sem tam jsem na některé záběry vysloveně zíral. Třeba autonehoda na mostě. Přišlo mi, jak kdybych na tom mostě stál a byl součástí té nehody. Jenže to by tam nesměl být anděl Bruno Ganz, který byl bezesporu geniální, ale mně tím celé to realistično zkazil a vzniklo z toho spíše magično. (01.12.2015)

Sú filmy, u ktorých o originalite a jedinečnosti, či istej genialite nepochybujem, no vedel by som si ich predstaviť aj lepšie, vedel by som si predstaviť ich silnejší dopad v realite, ich silnejšiu emóciu, menej kontroverzností, skrátka lepšie spracovanie, kde by nebol priestor ani na trochu nudy. Zaradil by som sem tento film, taktiež Requiem za sen, Trainspotting, Predčítač, Magnólia, Tí druhí, Nožnicovoruký Edward, Vyháňač diabla, Počiatok, Vertigo, V ako Vendeta, Krvavý diamant, Underground, Statočné srdce, Kasíno, či Mlčanie jahniat, no myslím že som takých filmov, čo u mňa 5 hviezd nedosiahli vymenoval dosť. Aj tento film niekedy preháňal s tými myšlienkami, až príliš ich tam bolo intelektuálnych, až príliš pseudointelektuálnych, veľa zbytočných a nič nehovoriacich, bol tu priestor aj pre nudu. Pre mňa je to však aj istá pocta režisérom ako Tarkovskij, bol to veľmi umelecký film, o tom niet pochýb, no ja sa nenadchýnam nad každým originálnym dielom len preto, že realita je v ňom podaná inak, či už minimalisticky, či už experimentálne citlivo alebo inak. Ja hľadám aj silný príbeh, vystihnutie mnohých oblastí danej problematiky, film kde nie je priestor pre vystrihnutie nejakej scény, lebo by jej bolo škoda. Nie som ako užívateľ Radek99, ktorý v tom vidí estetizovanú metafyziku, keď ako bežnému divákovi mi takýto mierne nedivácky film pripadal hlboký len z časti a hľadať v niektorých veciach nič nasilu nechcem, nie som však ani ako užívateľ verbal, ktorého často umelecké filmy priam vôbec neoslovujú. Tento film má tiež problém v podstate, že anjeli zrejme lásku cítia a prejavujú, ak teda sú. Je to proste zaujímavý film, no o to viac ma mrzí, že takým filmom Brazil, 1984, či Obeť, som tých 5 hviezd dal a pritom sú to všetko jedinečné a rôzne filmy, kde by sa dali vyčítať rovnaké veci, asi teda záleží u mňa aj na tom subjektívnom pocite, subjektívnych výhradách, či si ich zaradím medzi svoju elitu, sieň slávy. No posolstvo tohto filmu, že by sme si mali vážiť naše cítenie, nás samých viac, tak by sme si z tohto mali zobrať všetci. (18.06.2013)

Artová onánia, na ktorú sa každý intelektuál bojí povedať krivého slova. Dosť pochybujem, že všetci, čo tento film nekriticky obdivujú, ho aj naplno chápu. Netvrdím, že nie je kvalitný a že nemôže byť geniálny, len mne jednoducho nesadol a mám pocit, že aj v rámci európskeho artu sa jedná o dosť ojedinelú záležitosť. Každopádne Bruno Ganz je naj nemecký herec a Wenders dokázal natočiť Nebo pomocou filmovej techniky spôsobom, že mi pripadal ako veľkofilm. Dúfal som, že mi zmysel tohto diela na konci odhalí poručík Colombo. Tak možno nabudúce, film som videl dosť dávno. VIDENÉ ZNOVA: Takže prvé pozretie bude asi u každého diváka skôr takým aklimatizačným, aby si vybral, na čo sa bude nabudúce sústrediť a ktoré myšlienky si uloží do duše po ďalšom pozretí. História ľudstva (prostredníctvom Berlína) charakterizovaná kontrastom vojny, krutosti a lásky, splynutie dvoch osamelých duší v kontraste s nekonečnou osamelosťou v oboch zobrazených svetoch, čiernobiele poňatie z pohľadu anjelov verzus náš farebný svet, respektíve svet filmový a reálny, ktorého pojítkom je Peter Falk as himself. Od nej až na tú skutočnú večnosť, ktorou je láska a nie neobmedzený čas a priestor v najemotívnejšej scéne filmu, schválne natočenej antimelodramaticky. Možno, keby sa film netváril tri štvrtiny tak egocentricky a vážne, považoval by som ho za geniálny. Ale o tom možno rozhodne tretie pozretie, možno v časoch, keď budem zažívať ono dokonalé splynutie duší, ako Damiel. (19.06.2012)