Hellboy: Královna krve

Je HELLBOY (2019) pekelný film? Podle amerických kritiků ano. Inu, jak kdysi poznamenal Alfred Hitchcock, když se dehonestující slovní hříčka ve vztahu k názvu filmu nabízí, nedokážou jí odolat, i kdyby to byl dobrý film. A je? "Yo, feel the flow. Que pasa? Paradox. Gente adelante, you know it never stops," deklamovalo se v jednom pozapomenutém devadesátkovém hitu. Chci věřit, že na place to hrálo v jednom kuse. Jestli totiž filmový HELLBOY něčím neustále provokuje i zaujímá naši pozornost, je právě vnitřně paradoxní povaha jeho výstavby. Ponechávám tedy stranou onu otázku, zda je HELLBOY dobrý film - protože mě zajímá spíše odpověď na to, z jakých důvodů jej lze shledávat pozoruhodným a inspirativním. A to vskutku lze. Původní komentář jsem rozepsal do textu na Poznámkách. (12.04.2019)

Očekával jsem hrůzu a hle, dostal jsem pravého comicsového Hellboye. Drsný, krvavý, temný. Samozřejmě po technické stránce by se dalo vytknout ledaco, triky jsou veskrze průměrné, až mizerné, jenže akce vše vynahradí. Autoři do filmu naládovali, co se dalo, a tak spokojenější budou zřejmě (tedy já ano) příznivci comicsů s Hellboyem. A jak mám rád Rona Perlmana a jeho Pekelníka, tak musím konstatovat, že kreslenému předobrazu je blíže David Harbour. Jen civilní vizáž Jovovichové mi hrubě nesedla. Zatraceně, to minula maskérnu i s kostymérnou? Velice se mi líbilo peklo na Zemi, co vypadlo z obrazů Hieronyma Bosche. Doufám, že mezititulková scéna nebyla jen prázdným plácnutím, nýbrž navnaděním na pokračování. (20.04.2019)

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující. (11.04.2019)

Del Torova vize mi sedla mnohem více. Tenhle Hellboy se sice snaží čerpat více z knih, je krvavější a sprostý, ale chybí mi tady ta fantastická poetika. Tady se vyloženě plýtvá nestvůrami a postavami, jen aby se zde mihly a neznalé to mate. Harbourův Hellboy je mnohem ohyzdnější, ve stylu vágusáckého metalisty kříženého s čertem. Akce je drsná, špinavá ale plná hravosti a nápadů. Nestvůry jsou opravdu démonické. Baba Jaga je tak hnusná až mi z toho bylo špatně. Dvouleté dceři se ale líbila... (31.10.2021)

Bližší předloze sice je, ale dobrou adaptací přesto není. Když se smíchá několik zápletek z komiksů dohromady, nevzniká automaticky film pro fanoušky a dal bych cokoli za to, abych místo přeplácaného výsledku viděl raději plánovaný závěr Del Torovy trilogie. V Marshallově režii je sice Rudoch správně nahláškovaný floutek ve světě krve, zrad a nekončícího boje, ale bezbřehá nebo záměrná béčkovost není v tomto případě předností, ale bolestivým závažím. Od samého úvodu najede scénář na kolej nutné zkratkovitosti, podtrhne si tak nohy hned na začátku, kdy rozjede tři příběhy najednou a až do konce se z nelichotivé výchozí pozice nedokáže zcela vymotat. Škoda podivně umělých masek a místy bizarních triků, které nejednou zachází na hranici směšnosti. A v neposlední řadě je trestuhodná ona čím dál častěji viděná póza, kdy se rating musí využít nejen v krvi, ale za každou cenu i v nadávkách. Ve druhé polovině už to působí natolik dětinsky, že jsem se musel téměř ošklíbat, jakkoli jsem vždy pro drzé podrývání přepjaté atmosféry. Z výsledné slepé uličky je mi smutno, protože právě Hellboy mohl a měl být ukázkou toho, jak se dá vést cesta o něco menších adaptací slavných komiksů a místo toho zavírá dveře před spoustou potenciálních zázraků. (07.07.2019)